Těhu v běhu Anna live 32.–33. týden

Další velký ultrazvuk

Těšila jsem se, že mrňouse zase uvidím, budu vědět, že je vše v pořádku. Na další velký ultrazvuk se chodí kolem třicátého týdne. Já na něm byla až ve 32 tt. Vše je v pořádku, jen ještě není hlavou dolů, ale nemám se bát, to se do porodu může ještě několikrát změnit. A ačkoliv mám nahoře asi 12 kg, prcek má jen 1500 g. Je to prý v normě, ale já teda nevím, proč mám nahoře tolik? 😀 Pohlaví stále neznáme, pokud mě čtete pravidelně, víte, že se s manželem necháváme překvapit (chtěl to tak teda hlavně manžel, a já mu to slíbila). Tentokrát jsem se už ani nesnažila na ultrazvuku něco rozeznat, naopak, vlastně se na to překvapení strašně těším!

Zdroj: archiv blogerky

První rodinný závod

S běháním jsem stále nesekla. Dělá mi to dobře, problémy nemám, tak uvidíme, jak dlouho to ještě půjde. Určitě nebudu nic lámat přes koleno stejně jako u Sebíka, poslouchám své tělo a jeho signály, jak by se mi něco nezdálo, nikdy bych neriskovala. Zatím ale věřím, že pokud jsem šťastná a spokojená já, tak je i miminko. A tak nebyl důvod vynechat další závod. Tentokrát byl hodně výjimečný, poprvé jsme totiž „závodili“ celá rodina! Já s pupíkem, manžel se Sebíkem v kočárku. Šlo o DM rodinný běh, 5 km v pražské Stromovce. Užili jsme si to neskutečně, počasí vyšlo ukázkově, dokonce nás překvapil i výsledný čas. A Sebík? První polovinu prospal, klasika. A když se někde na třetím kilometru vzbudil, okamžitě pochopil, o co jde. „Běží, lidi běží! Máma, táta běží,“ vykřikoval a mával všem, jako britská královna. 🙂 A jakou měl v cíli radost z medaile! Myslím, že příště už bude chtít z kočárku ven a minimálně posledních pár set metrů do cíle běžet taky.

Zdroj: archiv blogerky

Napsala jsem knížku!

Několikrát jsem tady zmínila svůj blog Těhu v běhu , který píšu už od prvního těhotenství. Na jeho základě jsem se dostala do finále Blogerky roku, kde si mě, respektive hlavně tématu, kterým se tu moc lidí nezabývá, všimli z nakladatelství Albatros. Následovala nabídka napsat knížku. Moc ráda jsem ji přijala, jakýkoliv další kanál, kudy mohu šířit osvětu, že v těhotenství se (za určitých podmínek) běhat dá, se počítá. A co teprve knížka! A tak jsem ji napsala. Sice to trvalo rok, ale věřím, že někomu pomůže. Bude motivovat, inspirovat, ale snad, za pomoci lékařů, fyzioterapeutů a trenérů, kteří se na ni podíleli, i odborně radit.

Zdroj: archiv blogerky

Když jsem knížku uviděla v knihkupectví, dojalo mě to. „Páni, vyšla mi knížka! Mně! Něco tu po mně zůstane,“ říkala jsem si. A zároveň ze mě spadl obrovský balvan. Napsat knížku, když máte malé dítě, svoji práci, připravujete se na závody a do toho se snažíte starat o domácnost, to není vůbec jednoduché. To si zasloužilo knížku pokřtít. A kde jinde než na maratonu v Praze? Svůj první jsem běžela osm měsíců po porodu, příprava byla tak těžká jako napsat knížku. Letos bych si na maraton netroufla, možná s menším pupíkem ano, ale teď už bych si asi na čelo klepala i já. 🙂 Díky podpoře časopisu Run jsem si na maratonu mohla udělat zázemí v jejich stánku. Hlavními kmotrami se staly moje kamarádky Radka Rosická, Dáša Honsová a Radka Vandasová, trenérka, která běhá a cvičí i s těhotnými. Podpořit mě přišly i další kamarádky, ale také přijela například TV Barrandov. Částečně na křtu, částečně na DM běhu se mnou udělali reportáž, kterou vám musím nasdílet. Je ale z pohledu diváka u televize. Diváka Sebíka, který to náležitě komentuje. S knížkou se tak trochu rozjela velká kampaň nebo spíš osvěta o běhání v těhotenství. Rozhovor jsem dávala i do Radiožurnálu, byla jsem v Sama doma, internetové show Kilák, o časopisech a různých webech nemluvě… Nejsem žádný exhibicionista, jak o mně někdo napsal, naopak. Ale pokud to má pomoci k tomu, aby se tady o tomto tématu mluvilo, budu se svými zkušenostmi k dispozici.

Jak to prožívá tatínek

Tohle těhotenství Anička víc běhá, než cvičí. Už ji ani tolik nekontroluju, jako když čekala Sebíka. Nejenže vidím, jak jí to dělá dobře, ale taky už mám víc informací, a tak se tolik nebojím. Věřím, že ví, co dělá, a jsem přesvědčený, že kdyby pocítila jakýkoliv náznak, že je něco špatně, přestane. Do fitka ale většinou chodíme spolu. A byli jsme i na 1. máje. Když už jsme měli hlídání, spojili jsme to i s kinem. A to jsem psal už minule, tyhle dny si vážně užíváme. Chvilka jen pro nás, i když jsme se Sebíkem rádi, tohle je také důležité. Být spolu sami…

Zdroj: archiv blogerky

Co mě ale trošku vykolejilo, byli první poslíčci. Se Sebíkem Anička nic podobného neměla, takže nás překvapili oba. V noci. Ve tři. Probudilo mě, jak Anička těžce oddychuje. Okamžitě jsem se probral: „Už? Rodíme? Co teď? Jedeme? Co Sebík?“ lehce jsem panikařil. Hlavně proto, že Anička nemá ještě nic zabaleno, doma nemáme nic připravené, a vím, jak by to zamávalo s ní, puntičkářkou, která má vždy všechno perfektně nachystané a nic ji nemůže rozhodit její plány. Trvalo to asi půl hodiny, pořád mě přesvědčovala, že to musí být poslíčci. Ale mně teda připadalo, jako by už rodila. Dokonce v jednu chvíli si snad i na první porod vzpomněla, protože pronesla něco v tom smyslu: „Ježiš, začínám si to vybavovat, to vlastně vůbec nebyla taková sranda!“ Po téhle události jsem ji nakázal připravit si tašku do porodnice.

Na co se můžete těšit příště? 34. týden a my zase vyrážíme na dovolenou. Za hranice! Do Alp! A ve 35. týdnu jsem si zaběhla další závod na 5 km. Jsem nezmar. Nebo blázen?