Těhotenství s RS: Máma s hendikepem

ANO jak jste z minulých článků mohli přečíst tak i já mám svůj hendikep, můj hendikep je roztroušená skleroza.

Má nemoc je celkem nenápadná, na první pohled ani není vidět, ale o to někdy více bolí. Roztroušená skleroza postihuje nervové obaly a ty se navzájem požírají a tím vznikají takzvané ataky neboli škuby. Na první pohled nerozeznáte dva jedince, a který z nich to má. Roztroušená skleroza dokáže být i pěkně ošklivá a postihuje i vnitřní orgány, ale touto nejtěžší formou trpí asi jen jedna osmina sklerotiků. Přesná čísla se nikde neuvádějí. Je pět typů skleroz a já trpím druhým typem, tento typ má více žen než mužů a vyskytuje se nejčastěji. S tímto typem se dá velmi hodnotně žít a krom každodenní léčby kortikoidy a jednou za měsíc infuzí, nenese mnoho omezení. Jen si musíte dávat pozor na únavu a dbát na celkovou životosprávu, musíte se smířit i s faktem, že nikdy už neujedete na kole 150 km najednou, že neuběhnete maraton a musíte se smířit hlavně s tím, že celkem jste trošku více unavení a máte větší chut spát. Ale nebojte toto se časem podá tělo si zvykne a nastane tak i čas pro mateřství.

Díky tomu, že ted jsem doma a netrpělivě ošekávám svého prvního potomka, dokážu si užívat i odpočinku, a tak ráda chodím s bříškem na procházky po okolí a ráda pozoruji maminky s kočárky, důchodce, jak krmí holuby ale i pro někoho naprosto nepřípustné věci. Jednou jsem se setkala s názorem, že postižené ženy by neměli mít děti. Ano, souhlasím, ale kde je ta strašně úzce křehká hranice, která toto určuje? Hranice která by určovala: toto je ještě přípustné a toto už ne?

Kdo má právo soudit, že tato žena už má velký hendikep a děti nesmí mít? Ukažte mi člověka v každé pojištovně, který toto dokáže soudit! Který přesně ví, že žena která nemá díky úrazu nohy nesmí mít děti, i když je fyziologicky zdravá a děti naprosto přirozeně by počala, a proč nesoudí ženy, které počnou i deset dětí. Dětí, které pak zanedbává a byly jí odebrány sociální pracovnicí. Proč se u ní také uředník nepozastaví a nepošle jí na sterilizaci? Je nezákoné a není i nezákoné určení pojištoven „Vám těhotenství zakazujeme z důvodu drahé léčby“? Ale většinou tato sociálně slabá žena ale také dle zákona máma, vesele rodí dál další a další děti, které vyrůstají v naprosto v nevyhuvojících podmínkách, a když si toho někdo ve škole všimne a začne to řešit většinou to skončí odebráním několika sourozenců, kteří jsou špatně umístitelní, neboť jejich bio matka dále na ně bere přídavky, a tudíž se o ně něhodlá s někým dělit, nebo nedej bože se jich uplně vzdát, tudíž velká sourozenecká skupina vyrůstá sice ve špičkově vybaveném a sponzory obklopovaném dětském domově, ale nebude jim právě chybět ta láska, která je pro vývoj nezralého jedince tak důležitá?

Řekla bych ,že toto nemá právo nikdo soudit. Ano, každá žena by měla mít určitý nadhled nad svojí touhou mít děti a nad tím, zda to opravdu se s vým hendikepem zvládne, at už je to barva pleti nebo onemocnění či úraz. Každá máma přece nemusí běhat za svým dítkem a i vozík může nahradit běh, ano tato máma těžko naučí své dítě jezdit na kole nebo šplhat po stromech, ale snad táta je tu taky? A myslím si, že plno z nás do dnes nikdy nešplhala po stromech a taky jsme vyrostli do krásy a porozumění, že né vše musíme umět a zažít, takže bych se nebála toho, že by hendikepované ženy neměly mít děti spíš naopak jeden příklad za vše:

Seděla jsem na lavičce kousek od našeho domu na Chodově a koukala, jak důchodci chodí vesele do místního supermarketu a mezi nimi byli i dvě holčičky s MÁMOU. Ano toto byla máma s velkým M, i ona se rozhodla mít zdřejmě dvě děti i se svým hendikepem. Její jedna ruka byla zakrnělá a dosahující cca k loktu s pahýlovitým náznakem prstů. Toto se mohlo dle internetu stát pouze jedním zapřičiněním a to, že když tato MÁMA byla jako miminko v děloze, tak se jí omotala okolo ručičky pupeční šnůra a její ruka tím pádem zakrněla a odumřela jí většina tkáně. Proto se její ruka špatně vyvinula a zůstal jí na celý život pahýl.Tato MÁMA si nemohla vybrat, zda se s tím narodí nebo ne, prostě jí to bylo dáno do vínku a bylo jen na ní, jak se s tím popere, jak se na svůj hendikep bude dívat a jak ho příjme a nebo nepříjme do svého života. Možná jí nezbylo nic jiného, než se s tím smířit, ale kdo ví.Tato MÁMA měla podle někoho tu drzost počít a porodit dvě naprosto vizuálně zdravé holky, které dokonce chápaly i to, jak se mi jevilo to, že jejich MÁMA má hendikep. Jedna holčička pochopila cca ve věku 6 let, že hendikem je vlastně přínos, neboť jsem jí slyšela, jak říká: Mami, ale já chci tu malou ručičku,ta potřebuje víc lásky. Když jsem toto slyšela, spadla mi brada a chtělo se mi do světa zakřičet HURÁ! Neboť ta malá holka pochopila to, co nechápe plno lidí dodnes, at mají deset titulů a pracují na vysokých místech ve zdravotnictví a to je prostá věc: Lidé, natož MÁMY si nemohou svůj hendikem vybrat před narozením, tak proč je odsuzovat už předem, aniž by se zkusilo, zda dokážou být dobrou mámou? Kdo má právo soudit, aniž by to zkusil?