Těhotenství s RS: I s nemocí lze otěhotnět

Ahoj,
tento blog chci věnovat všem nastávajícím maminkám a snažilkám, co v žiivotě stejně jako já měly trošku smůlu a díky svému zdravotnímu stavu jim nejde počít potomka, anebo jejich vytoužené těhotenství není v rodině podporováno, jak by si přály a jediný, kdo s nimi je, je jejich milující partner.

Ano, i já mám svůj handicap s názvem Roztroušená skleroza. Ano, mé nervové obaly se požírají navzájem, a proto mám ataky takzvaně škuby tělem a jednou mi svalstvo ochabne natolik, že nebudu moci ani dýchat, ale naštěstí toto nenastalo a já se raduji z mé gravidity. Ale nebylo to lehké.

Myslím si, že v dnešní době se plodnost a početí potomka stále bere jako samozdřejmá věc a málokdo si uvědomuje, že otěhotnět během prvního roku pokusů je vlastně malý zázrak. My s mým mužem Martinem jsme stáli někdy na konci srpna roku 2012 u rozhodnutí, zda se pokusíme sami o splození potomka, nebo to necháme na doktorech, kteří budou vědět, jak na to a vše půjde cestou umělého oplození.

Nakonec jsme se rozhodli pro přirozené otěhotnění a začali se koncem října po všech vyšetřeních, kdy jsme dostali jak od mého gynekologa ale tak i neurologa zelenou, a snažení mohlo začít. Ihned od začátku jsme si počítali ovulační dny a snažili vše podřídit tomu, abychom otěhotněli v co nejkratším čase, neboť mi upravovali léčbu a já nebyla na kortikoidech.

Během měsíce ledna se začaly objevovat signály, že mé tělo nesouhlasí s následnou léčbou a můj muž toto snažení chtěl i ukončit, ale po nasazení vitamínu B12 injekčně se tělo srovnalo a  v polovině měsíce března 2013 jsem šťastně otěhotněla.

Prvních pár dní jsme ani nevěděli, že čekáme rodinu a snažení dál pokračovalo, ale nějak jsem tušila, že už to není potřeba. 17. dubna tohoto roku jsem byla nejšťastnější žena pod sluncem, neboť jsem se dozvěděla od svého gynekologa, že jsem těhotná a vše se jeví jako zdravé těhotenství a já se opíjela štěstím, že vše je v pořádku a budeme šťastná rodinka.

Do poloviny května to tak i vypadalo, ale objevily se komplikace a s ním i krvácení a mě došlo, že ráj vypadá trošku jinak. Houkající sanitkou jsem jela do nemocnice v Motole, kde mě hospitalizovali pro hrozící potrat. To maličké ve mě se začalo chovat jako parazit a začalo si brát ze mě to nejlepší a mé již tak oslabené tělo začalo ještě více chřadnout, má energie mi začala hrozně moc docházet a  já byla ráda, že vydržím být pár hodin vzhůru a nejen spát.

Po 14 denní hospitalizaci mě propustili domů s tím, že kdyby bylo potřeba, máme okamžitě přijet a tak jsme díky mé totální vyčerpanosti strávili necelé dva měsíce v nemocnici. Zhubla jsem od začátku těhotenství 16 kg a přišla na spousty věcí, co v životě co opravdu nejsou důležité. Třeba jako to, že prádlo se dá brát ze sušáku a né precizně vyžehlené ze skříně a že celý život člověk, a to nejvíce my ženy, řeší věci, které se nám jeví jako důležité ale ve skutečnosti jsou to jen životní malichernosti.

Na začátku června jsme konečně začali přibírat a já začala zase normálně fungovat, ale už s tím, že do mé milované práce se již do porodu nevrátím a budu odpočívat doma. Nyní je vše v pořádku, jsem v 16tt a já se zase začínám radovat z těhotenství.
Něco malinko o nás s mužem:

Známe se od vysoké školy, nyní žijeme v Praze, vlastníme útulný byt na Chodově a Matěj nebo Klárka je naše první a zároveň i poslední dítko. Bohužel mé tělo by nezvládlo dvě těhotenství během deseti let za sebou a my již za deset let na miminko budeme staří a z hlediska mého zdravotního stavu to prostě nejde. Ale jsme tím naprosto smíření a jsme šťastní, že budeme mít jednoho vlastního potomka. Můj muž někdy na konci května konstatoval, že i kdyby se první těhotenství nevyvinulo tak, jak má, a my o miminko bohužel přišli, tak se pro nás dva vlastně vůbec nic nemění. Holt to tak má být a tak to i bereme.

Výbavička a vše okolo miminka se bude zařizovat, až se „Naše parazitní housenka“ narodí. Nechceme nic uspěchat a radovat se předčasně, ono už jen to, že jsem si tímto prošla a jsme v 16 tt je zázrak. I když na ně jsem do nedávna nevěřila. Byla jsem člověk, co nepřemýšlel, co by bylo kdyby, ale mé těhotenství mě naprosto změnilo a beru vše malinko jinak. Těším se, že můj příběh jednoho dne toto budu moct dopsat se šťastným koncem. A i kdyby ne, tak snad budu inspirací pro ženy které prochází něčím podobným.

Vím RS má málo žen a málo kdo je v produktivním věku, ale mě má nemoc zasáhla velmi nečekaně a nikdo ze začátku nevěřil mé diagnóze. My ji neměli ani v rodině a to pak Vás velmi srazí na kolena, ale já to nikdy nevzdala a bojujeme dál. Jak za naše miminko ale i za to, aby lidé pochopili, že i s RS se dá plnohodnotně žít. Pokud se Vám můj blog bude líbit a nebo Vás jakýmkoliv způsobem osloví budu ráda, když mi to dáte vědět.

I kdyby toto ovlivnilo jednu ženu i tak to bude mít cenu psát a být pro někoho motivací, protože vzdát se to může vždycky. Ale pak nastává otázka, co by bylo, kdyby se to podařilo. A tuto otázku v hlavě pokoříte touze tehdy, když najdete stejně jako my odvahu a zkusíte to prolomit.

Tak prosím hlavu vzhůru, zatlačit slzy nezdaru a radovat se z maličkostí.
Zdraví Vás Marie a píďalka z bříška