Těhotenská posilovna

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Minulý týden ve středu jsem měla opět domluvené focení ve Fotopromě. Potkala jsem se tam s oběma dalšími těhulkami z Klubu těhulek, Denisou a Eliškou. Tentokrát jsme ovšem měly každá hodinu jen pro sebe a tak jsme se potkaly vlastně jenom na chvilku při střídání. Stejně jako posledně, i tentokrát jsem měla s sebou Honzíka, nemám ho komu dát na hlídání a manžel by si býval musel vzít dovolenou. A tak nás i tentokrát doprovodila moje babička a dělala Honzíkovi společnost. Zapomněli jsme prakticky všechny hračky, takže chudák Honzík (a hlavně babi!) se bez nich musel obejít. Naštěstí je babička natolik zábavná, že Honzíkovi stačilo celou dobu povídání, hezky seděl, nevyrušoval ani vizážistku ani fotografku při práci, a naštěstí ani neplakal. Na závěr focení se mu ještě povedlo udělat bobek do plínky, takže jsme ateliér opouštěli trošku zamořený. 😀 Ještě, že se tam dá pořádně vyvětrat! Focení mi tentokrát uteklo nějak hrozně rychle, ale podle toho, co mi fotografka Evička ukázala na displeji foťáku, bude výsledek opět stát za to. A můžete se těšit na obří břicho!

A teď k těm těhotenským porovnáváním. V komentáři u článku Těhulky Live! Kateřiny jsem se zmínila, že si průběžně měřím míry a porovnávám, jak moc mi teď bříško roste rychleji. Zjistila jsem, že je to v podstatě stejné jako u Honzíka, jen tvar je asi trošku více špičatý a dopředu. Rozhodně se mi teď napodruhé bříško vyklenulo dříve, ale neroste víc než poprvé. I můj gynekolog mi potvrdil, že tělo má určitou „paměť“ a po dvou letech není divu, že břišní stěna povolí rychleji. Doufám, že tuto paměť mají i porodní cesty a dopřejí mi stejně krásný porod jako poprvé. To ale trošku odbočuji.

Jak už jsem psala v dřívějších článcích, druhé těhotenství probíhá velmi podobně jako to první. Na počátku velká únava a nechutenství, ale bez zvracení (až na tu epizodu s otravou jídlem), podobné tempo váhového přírůstku (zatím mám asi +7kg), obvod kolem pupíku také srovnatelný se stejným obdobím těhotenství s Honzíkem. Něco je ale přece jen jiné. Zatímco v těhotenství s Honzíkem jsem byla velmi opatrná např. na to, jestli a jak těžké věci zvedám nebo nosím, teď to vůbec neřeším. Nemůžu. Honzík váží 12 kilo, a když pláče, potřebuje pomoct do kočárku, z kočárku, do židličky, ze židličky, do schodů, ze schodů… nemůžu ho nechat, ať se s tím nějak vypořádá sám. Snažím se ho samozřejmě jen podpořit, nabídnout mu ruku, aby šel sám a jen se přidržoval, ale ne vždy to jde. A tak vlastně od počátku svého druhého těhotenství zvedám nepřiměřená břemena a říkám si, že to prostě miminko musí zvládnout. Nemá na vybranou. V těhotenství s Honzíkem jsem měla pomalu strach i sundat krabici s botami ze skříně a pak ji zase vrátit nahoru. 🙂 Utěšuju se tím, že od Honzíkova narození vlastně posiluju ruce (i břicho) a rovnoměrně si zvyšuju zátěž s tím, jak Honzík roste a přibývá na váze, že se tak vlastně udržuju v kondici a tělo má něco natrénováno. Jak se v těhotenství udržujete v kondici vy? Napište mi do diskuze.

Na druhou stranu jsem si při Honzíkovi tak nějak moc nepřipouštěla, že by se něco mohlo pokazit. Byla jsem samozřejmě moc šťastná a vděčná, že se nám povedlo otěhotnět hned napoprvé, ale brala jsem to tak, že všechno dobře dopadne, nebudou žádné komplikace ani během těhotenství, ani během porodu nebo po něm… „Zvládly to jiné, zvládnu to taky“. Zpětně si někdy říkám, jestli to ode mě nebylo až příliš troufalé, skoro rouhání. Znám ze svého okolí hodně případů, kdy těhotenství skončilo nezdarem, ať už se jednalo o samovolný potrat na začátku, mimoděložní těhotenství nebo lékařsky ukončené těhotenství z důvodu velkých genetických poškození plodu někdy těsně po 20. týdnu. Teď jsem mnohem pokornější než poprvé. Opět jsme měli s manželem obrovské štěstí a otěhotněli jsme na první pokus, což neberu jako nějakou naši zásluhu. Měli jsme prostě obrovské štěstí. A po celé těhotenství to beru tak, že nový život je nesmírně vzácný a křehký, je to zázrak a dokud neporodím zdravé miminko a nebudu je chovat v náručí, nemůžu si být jistá šťastným koncem. Nechci samozřejmě malovat čerta na zeď nebo přivolávat nějaké neštěstí, ale věřím, že mi rozumíte, jak to myslím.

Samozřejmě jsem optimistka, věřím ve šťastný konec těhotenství v termínu a krásný porod, věřím, že nebudu mít potíže s kojením. Snažím se maximálně si užívat každý den těhotenství, každý Filípkův dloubanec, i to protivné pálení žáhy v noci nebo nespavost. Beru je jako příznaky zdravého těhotenství a správného průběhu, potvrzení toho, že je vše, jak má být. A snažím se dělat si průběžně radost drobnostmi. V pátek jsem si po přežití testu na těhotenskou cukrovku koupila mexickou bolu. Uvažovala jsem o ní už v prvním těhotenství, ale nějak na ni nakonec nedošlo. Teď jsem si řekla, že si ji s Filípkem pořídíme a budeme si příjemně cinkat během těhotenství i po něm. Možná budu nakonec muset vyrazit ještě pro jednu, Honzíkovi se totiž cinkátko moc líbí a chtěl by svoje. 🙂

Mějte krásný týden!
Jarka

Jarka právě prožila 27. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?