Tatínek Emanuel (72): Když je tatínek učitel a matka doma

Taky je celkem rozšířený názor, že učitelé vlastně nemají být z čeho unaveni. Náš úvazek na ZŠ je 22 vyučovací hodiny týdně tváří v tvář třídě. Od dob c.a k. monarchie má vyučovací hodina 45 minut. (Komise ministersta zdravotnictví se tehdy vyjádřila, že tak dlouho vydrží prvňák nečůrat.) Dohromady tedy 16,5 hodiny vyučovacího času. A každou chvíli nějaké prázdniny, volno, mimořádné akce, kdy se neučí.

Nechci psát hlubokomyslnou sondu do českého školství, ale přeci jen nadhodím takový malý nástin pro představu… Každé dítě se časem stane školoupovinným. Škola se pak začne týkat i každého rodiče. Tak je lepší vědět víc než míň.

Pokud bychom se dívali na povolání optikou času, který jeho vykonavatel stráví při finální fázi, tak bude asi nejlepší volbou dirigent. Nebo si někdo myslíte, že koncertuje každý pracovní den osm hodin denně? Ne. On si mává klacíkem sotva jednou za den tak dvě hodiny, i méně často… Nebo takoví sportovci. Tohle hledisko je tedy zjevně nesmyslné.

Co tedy dělá učitel, když neučí? Počítá se hodina přípravy na hodinu výuky. Ony se taky musejí opravovat domácí úkoly, písemky. Učitel by si měl sám vypracovat všechna cvičení a příklady dřív, než je nechá zpracovat dětmi. Učebnice se každou chvíli mění. Objevují se stále nové pomůcky – interaktivní tabule atd. Děti se také mění. Co zvládly snadno před deseti lety, je už dnes obtížné. Doma na ně rodiče nemají tolik času. Na co bývalo ve škole pět hodin, na to jsou dnes dvě, protože přibyly nové předměty.

Udělat si jedny přípravy a pak z nich učit 40 let, to už dnes nejde. Taky se musí vést nejrůznější výkazy, vyplňovat formuláře. Drží se dozory. Když se započítají i hodiny na poradách, školách v přírodě, všemožných kurzech, kdy sloužíme 24 hodin denně, nakonec máme přesčasy. Neplacené. To k naší práci patří.

Když děti nejsou ve škole, probíhají tu školení BOZP, zdravotnická, zacházení s novou technikou… Prázdniny pro nás nemají být prázdninami, ale dobou sebezvdělávání ve svých oborech i v pedagogice a psychologii. Mnozí z nás navštěvují za vlastní peníze různé „letní školy“ výše uvedeného se týkající.

Nejhorší je právě konec roku. Učit je vlastně snadné, i když to nikdy není rutina. Obtížné jsou právě nárazové a jednorázové akce – výlety, akademie, vybírání učebnic. Každý z nás si naplánuje činnost a rozloží energii na dobu, kdy se „doopravdy učí“. V posledních dnech se spoléháme na to, že budeme funfgovat na „kyslíkový dluh“. Řečeno sporotvní terminologií. A v cílové rovince pak spalujeme poslední zbytky sil a za páskou padneme.

Já vím, že takových povolání je víc. Namátkou účetní. Ti také kolem uzávěrek pracují bez odpočinku a spoléhají se na to, že se dospí někdy pak… A upřímně. Každé povolání se dá vykonávat buď dobře, nebo špatně. Kdo se nechce přetrhnout, prostě se nepřetrhne.

Manželka je doma. Nezaměstnaná. Jak moudře zpíval J. Werich v krizi 30. let: „Ze shánění povolání vzniklo nové zaměstnání.“ Ona se také „nefláká“. Několik hodin denně pročítá inzeráty, odpovídá, připravuje se, účastní se konkurzů, výběrových řízení. A v posledním kole se objeví vždy někdo, kdo nemá doma malé dítě a u koho nehrozí, že by si mohl další pořídit. A shání se dál.

Nicméně si troufám tvrdit, že jsem teď doma ten unavenější. Z toho vzniká určitý nesoulad v možnostech a přáních. Což syn vycítil. Tatínek se teď snaží přežít, matka důsledně vychovává. Tatínek víc dovolí, aby měl klid. Což je mu pak vyčítáno… Asi nic nového pod Sluncem. (Tuhle větu prvně použil Galileo Galilei. Ano. Jsem dějepisář.)

Ale abych skončil optimisticky, už se blýská na lepší časy. Prázdniny buší na dveře! A žena přestane být nezaměstnanou. Po půl roce bude totiž vyřazena z evidence Úřadu práce a stane se tak ženou v domácnosti. Takže přestane trávit čas sháněním práce. A budeme se oba naplno věnovat výchově našeho potomka! No. Nevím. Já bych takovou pozornost od svých rodičů asi ani nechtěl…