Tatínek Emanuel (71): A tak jde čas
V pátek si nechá syn vysypat na koberec kostky. A nic. Dělá z nich jakési nakupeniny a nakonec jimi metá do všech koutů světa, respektive našeho bytu. V sobotu si dá kostky vysypat znovu. A postaví z nich úžasný hrad. Barevně sladěný, s hradbami, s věžemi… Sám bych ho nepostavil líp. V neděli si ten složitý patent na bedýnce s kostkami už otevře sám.
Kdo ho to naučil? Já ne. Manželka tvrdí, že ona taky ne. A ve školce tři dny nebyl kvůli nastuzení. Na televizi se nedíval. A kdyby to byly jen hrady…
Jeden den se skoro ani lžičkou sám nenají, druhý den trvá na tom, že bude jíst vidličkou a sám. Další den si nechá dát vidličku a lžíci a docela zručně pojídá špagety.
Pak si se stolu vezme papír, tužku, pastelky a nůžky. Obkreslí si ruku, každý prst vybarví jako panáčka a ruku vystřihne. Ptám se ho, jestli to někdy dělal ve školce. Prý ne. Schválně jsem se na to zeptal i tam. Prý to dělali před třemi měsíci. Hm.
Jindy se mu z ničeho nic znelíbí oblečení, které má na sobě. Tak jde do skříňky, vytahá si kompletně jiné. Svlékne se donaha a naprosto správně se oblékne. Ale vždyť on se přeci ještě nikdy sám neoblékal!
Kdo to vychová a vzdělává v mé nepřítomnosti naše dítě? Manželka se dušuje, že k nám žádný „strejda“ nechodí, zatímco jsem v práci. Tak kdo? Pravda je úžasná. Syn se vzdělává a vychovává sám.
Dítě roste a příroda pracuje. S dítětem roste i jeho mozek. A mozek funguje. Funguje tak, že se učí. Stačí dodávat mu podněty. On si je už v hlavě nějak „schroupe“.
Zatím jsem autorita s konečným slovem. Ale jak dlouho ještě? Čím dál tím víc budu vychovávat jenom svým příkladem. Už teď vidím, že syn má svou hlavu. A dokáže si často poradit sám. A překvapivě dobře. Občas se na to musím i spolehnout. Nechá si už vysvětlit, když jsem nemocný, ležící a manželka se někde uchází o práci, že má samostatné hraní…
Je to už celý člověk. A napadá mě citát: „Člověk, to zní hrdě, je třeba si vážit člověka.“ I když jsou mu tři roky a čtyři měsíce. Kam on to může dotáhnout…
