Tatínek Emanuel (7): Koho se zeptat
Naprostou většinu výchovných problémů lze zvládnout instinktem. Na další stačí logická úvaha. Občas nezbývá, než si přečíst návod nebo příbalový leták. Ale lidstvo je na dnešní úrovni proto, že se jednotlivec dokáže poučit z cizích zkušeností. Takže když něco nevím, tak se zeptám.
Koho se na radu neptat? Na radu se neptat vlastně nikoho. Má smysl ptát se na zkušenosti, na názory, na tipy. A pak si člověk musí všechno srovnat ve vlastní hlavě, přizpůsobit konkrétním podmínkám a aplikovat na vlastní dítě, na vlastní odpovědnost.
Nejméně vhodné jsou zpravidla autoritativní rady matek jedináčka. Kolegyně, která má dětí pět, mi to vysvětlila nejnázorněji. Nejhorší prý bylo, když se jí narodilo druhé dítě. Myslela si, že už všechno ví a umí. Ale její druhé dítě mělo úplně jiný temperament, spánkový režim, trávení, zkrátka skoro úplně všechno jinak než dítě první. Musela zase přicházet na všechno znovu od začátku. Když se jí narodilo třetí dítě, zjistila, že přece jen existují určitá obecná pravidla. U čtvrtého se v tom utvrdila, u pátého nabyla jistoty. Teď se teprve začíná cítit jako středně zkušená matka. Už se opravdu těší na svoje další děti. Je jí teprve pětatřicet. Jak praví jedno reklamní heslo: „Je připravena na neočekávané.“ Ale i ona má problém. Manžel další děti, kdož ví proč, nechce.
Pak mám v okolí ještě jednu prababičku. Tři vlastní děti, proměnlivý počet vnoučat a už i pravnoučat. Zatímco matka pěti dětí, když ji poprosím o tip, mi zpravidla dá zhruba tři možnosti, zasloužilá babička i sedm. Obě mě nezapomenou upozornit, že jim to fungovalo, ale to není záruka, že to zabere i u nás.
Samozřejmě má smysl se ptát i vlastní matky. Před dvaceti a více lety byla sice hodně jiná doba, názory na výchovu byly jiné, dětské zboží na trhu nesrovnatelné, nicméně jednu výhodu mateřské zkušenosti mají. Máte se svým dítětem společné geny, takže co kdysi „zafungovalo“ na vás, mohlo by s určitou pravděpodobností a v omezené míře „zabrat“ i na ně.
Takže pokud vám někdo bude radit, jak co máte dělat s tím, že je to úplně zaručené a jediné možné, protože na jeho ratolest to vždycky platí, ale vám rada nezabere, nezoufejte a neciťte se jako neschopný rodič. Chyba není ve vás, neděláte nic špatně, jen musíte zkusit něco dalšího, jiného.
Pokud se stydíte se ptát, protože si myslíte, že je ostuda tohle nevědět, vězte, že je to lichý předsudek. Pokud se přes něj nedokážete přenést, pověřte sběrem informací manžela. Aspoň tak to funguje u nás. A nám se to osvědčuje. Ale jak jsem uvedl výše, nepřijímám záruku za fungování našeho modelu v jiné rodině.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
