Tatínek Emanuel (69): Bylo, nebylo…

Dnes mě probudil syn ve tři ráno. Odpoledne už nespí. Večer chodí spát mezi 19.a 20. hodinou. Já bohužel později. Vstává zpravidla v půl šesté, občas přetáhne až do půl sedmé, výjimečně vstane ve čtyři a dnes zkrátka ve tři… Všechny pokusy ho to odnaučit selhaly. Tak se s tím musíme smířit. Vstávám s ním.

Chtěl se mnou hrát fotbal. Nebo chtěl televizi, nebo skákat se skříně, nebo se honit… Asi před měsícem se v bytě pod námi vyměnili nájemníci. Ta nová paní vysloveně nemá pochopení pro denní režim mého syna a není zvyklá na panelový dům. Tak jsem synovi navrhl, že mu povím pohádku.

Byl jsem přesvědčen, že je vlastně jedno, co budu říkat, hlavně, že budu mluvit. Asi jako když fakír pohybuje kobře před nosem píšťalkou. Ta je zaujata pohybem, ne zvukem. Stop! Má kobra nos?

Syn na můj návrh přistoupil a já začal. Tam, kde uvedu tři tečky, to znamená, že jsem usnul, syn se mnou zatřásl a já pokračoval.

„Bylo, nebylo. Za devatero horami, jedním kruhovým objezdem a skládkou vyhořelého jaderného paliva se rozprostíralo jedno království. Pan prezident s královnou dlouho nemohli mít děti, až se jim narodila…

Budulínek! Ten svého dědečka a babičku zrovna dvakrát neposlouchal! Asi jako ty, Hášo. Venku je ještě noc, všichni normální lidi spí a já ti tady vyprávím pohádky. Nechceš taky spát? Hm. Tak dál.

Sotva se princezna narodila, přišly za ní tři sudičky. To se tenkrát, když ještě nebyla ani televize, ani internet, ani prognostické ústavy, dělalo. Jedna věštila, že bude Sněhurka krásná a milá, druhá, že se dobře vdá a třetí … a spali a spali a spali a jestli neumřeli, spí tam dodnes…

Karkulka nepoznala, že je to zlý vlk. On vlastně nebyl zlý, jen hladový. Ony šelmy nežerou lidi proto, že by jim chtěly ubližovat, ale proto, že něco žrát musejí a zrovna tam žádný kus žvance nebyl…

Macecha s dcerou byly na Popelku tuze zlé. A když se vydaly na královský bál, sesypaly dohromady hrách, čočku a popel, aby Popelka měla co dělat, když už všechny řádné práce měla udělány. Chovaly se jako ty, Hášo, když rozebereš všechno lego, co máme, sesypeš to s korálky, knoflíky, igráčky a usneš, to sem pak tatínek cítí jako… jako ta Popelka…

Růženka, jakmile si kousla do otráveného jablka, okamžitě usnula na tři sta let a s ní celé království a trpaslíci taky a taky ta devítihlavá saň, co se na ní Bajaja už chystal a taky Méďa Béďa a medvědi od Kolína a Krteček…“

Já myslím, že už nemusím pokračovat. Pro ilustraci toho, co vyprávím synkovi nad ránem to jistě stačí. Co to s ním dělá? Když se nás manželka ptala, co jsme v noci dělali, připustil jsem, že jsem vyprávěl pohádku. Manželka se dále ptala syna, jak se mu tato líbila. Ten prohlásil, že moc. A roztáhl ruce na maximální rozpětí, aby žena pochopila, jak moc.

A co když nás někdo odposlouchává? Technicky to možné jistě je. A proč by nás jako odposlouchával? Třeba existuje nějaká tajná směrnice Evropské unie. Všechno veřejné už je zregulováno. Volný prostor pro další regulaci už je jen v soukromí, v rodinách. Třeba nás udala sousedka pod námi, že naše dítě nespí v dobu určenou EU pro spánek. A teď budou mít Oni na základě záznamu mého vyprávění jasný důkaz, že nejsem normální…

Omlouvám se. Neblouzním z hladu, ale z nevyspání. Jdu někam něco učit. Mám dojem, že v šestce dnes nechám umřít Alexandra, v sedmičkách upalujeme Husa, v osmičce rozebíráme Říjnový diplom, Prosincovou ústavu, Únorovou ústavu, v devítce nastolujeme komunismus, žena je druhý měsíc bez práce… K obědu bude kuře, daňové přiznání za … dveřmi…………………………