Tatínek Emanuel (67): Syn bude jedináček

Měl jsem dojem, že všechny děti by už chtěly být nejlépe hned dospělými, ale chyba lávky. Syn říká, že chce být pořád tak malinký, jak je teď. Chce být navždycky u maminky a u tatínka a rozhodně nechce ničím být a nikdy nebude pracovat.

Zpočátku se mi jeho názory zdály, no… Zpozdilé? Ale když tak o tom přemýšlím… Já rozhodně nerostu, zato regulérně stárnu. Nechtěl bych být vlastně taky malinkým chlapečkem, nemít žádnou odpovědnost, žádné starosti, pořád si jenom hrát? Už opravdu cítím, jak se mi hlásí věk. Nejvíc na očích. Se vším ostatním se dá ještě něco dělat, ale s očima už zkrátka ne… A zpátky k synovi.

Měl jsem před jeho narozením o rodičovství mlhavé, zkreslené a většinou zcela scestné představy. Ty mi beze zbytku nevycházejí. Syn neumí a nedělá, co bych očekával, zato umí a dělá, co bych nečekal.

Taky jsem pochopil, proč jsem jedináček. Matka mi to vysvětlovala jednou bytovými důvody, podruhé svým zdravotním stavem. Nikdy mi neřekla, že jsem byl tak příšerné dítě, že by druhé takové nepřežila. Asi se chtěla dožít vnoučat.

Ony jsou děti různé. Některé se asi už od tří měsíců samy přebalují, začínají pomáhat svým rodičům v domácnosti a přitom si před spaním studují Ottův slovník naučný. Své rodiče na slovo poslouchají a každý večer se jich po modlitbičce ptají, jak by jim mohly život ještě více zpříjemnit.

Nemusím snad ani psát, že tyto děti, když jsou požádány, aby šly spát, vyčistí si samy zuby, umyjí se, zalehnou a dvanáct hodin vzorně spí. Před jídlem si automaticky myjí ruce, jedí způsobně příborem a všechno, co se jim předloží. Od prvních narozenin za jídlo květnatými výrazy děkují a chválí kulinářské výkony zhotovitele krmě. Hrají si tiše samy v rohu místnosti, samy se oblékají a pečují o čistotu a vzhled svého oblečení, hraček i okolí. S rodiči zapřádají diskuse na abstraktní témata. Prosí je, aby byly přihlášeny do jeslí s výukou golfu a tří cizích jazyků. Ve volných chvílích přemýšlejí o své budoucí profesní kariéře.

Rodiče právě takových dětí nechápou, že existují i jiné děti. A je to neuvěřitelné, například moje dítě jiné je. Jsou mu tři. V noci spí přerušovaně, tak na čtyřikrát po dvou hodinách. Jí asi deset druhů potravin, nic jiného. Maso, ovoce a zeleninu nevezme do úst. Tak tohle všechno si pamatuji, že mi bylo také vytýkáno, tohle má po mně. Prakticky nemluví. Neposlouchá. Není ochoten hrát si ani pět minut sám. Tohle má zase po manželce.

Rodiče vzorných dětí jsou přesvědčení, že my své dítě špatně vychováváme, když je takové, jaké je. Já si ale nemyslím, že bychom dělali zpočátku něco zásadně jinak než oni. Ale geny se zkrátka prosadily.

Mému otci bylo třiadvacet, když jsem se narodil. Já byl při narození svého syna bez dvou let dvakrát starší. Mé matce bylo jednadvacet a byla dětská sestra. Bydleli u matčiných rodičů a ti jim v zásadě byli ochotni pomáhat. Na další dítě si netroufli.

Já, sám jedináček, jsem si vždycky přál velkou rodinu. Ale je třeba pohlédnout pravdě do očí. Už na to nemáme síly ani fyzické a hlavně ani psychické. Nemáme podporu od žádných příbuzných. Je jiná doba. Minulý režim prováděl propopulační politiku. Současná politická garnitura zřejmě razí státní politiku žádného dítěte.

S třetími narozeninami našeho Háši by se měl změnit i život naší rodiny. Ženě skončí rodičovská dovolená. Měla by se vrátit do pracovního procesu a syn by mohl nastoupit do státní školky. Ale má paní práci nemá a školky jsou plné.

Shánění práce s malým dítětem, když nemáte hlídání, jednání s úřady, to je opravdu zajímavé téma. A já mám proto stále o čem psát.

Ale aby můj článeček snad nevyzněl pesimisticky. Jsem sice nevyspalý, neurotický, částečně šílený, pracovně téměř nepoužitelný, tloustnu, nemám čas na svoje staré koníčky a téměř jsem se přestal stýkat s okolím, ale uznávám, že rodičovství k životu patří. Kdybych nebyl rodičem, kus mého lidství by mi chyběl.