Tatínek Emanuel (66): Prosinec

Jistě, vždycky se dají najít pozitiva. Pokud například jdete velmi nalehko do sklepa pro hasák jako já a náhodou upustíte klíče tak nešťastně, že vám spadnou do výtahové šachty, a musíte zajít pěšky a v pantoflích naboso a v pyžamu do několikset metrů vzdáleného nákupního centra, kam odešla vaše paní se synem skotačit do dětského koutku, pak velmi oceníte, že není třeskutý mráz a závěje, ale šest stupňů nad nulou. Ale nepíšu tenhle článek ani o klimatu, ani o své nešikovnosti.

Svátky se blíží, svátky nastávají, svátky probíhají. Mám dojem, že skoro každý gramotný podlehl a začíná pomocí internetu a mobilního telefonu šířit vánoční a novoroční spam. Lidé, které jste viděli dvakrát za život, firmy, co vám před pěti lety půjčily kánoy, ti všichni mají potřebu vám popřát všechno nej nej nej… Už několikátým rokem na tato rozkošňoučká přáníčka nereaguji. Zřejmě získávám pověst hulváta, ale příliv těchto mailů a SMS zpráv trochu vysychá. Takže špatnou pověst výměnou beru. Ale tohle taky není o výchově.

Nemám rád prosinec. Podle japonské tradice je měsícem katastrof a nepříjemností říjen. Všichni ochranní domácí bůžkové se scházejí na kongresu v Idzumu a nechrání své lidi. Moji ochranní bůžkové se zjevně někde flákají každoročně v prosinci. Letos mi praskl zub, odešla mikrovlnka, trouba u sporáku, stržený kohoutek u umyvadla, prasklá hadice na naplňování pračky… A mohl bych pokračovat. To už o výchově je. V prosinci bývám obecně nevrlý.

Naštěstí mám dva týdny prázdnin. Takže můžu všechno opravit. Stačí se vypravit do sklepa pro hasák a…

Nemám rád Vánoce. Jako dítěti mi je znechutila vlastní matka a škola. Matka Vánoce milovala. Už od září nás všechny doma připravovala na vánoční atmosféru. Vyptávala se nás, co jí dáme pod stromeček a každý den nám dávala nové a nové tipy na dárky pro sebe.

Vaření míval na starosti otec. Matka mu stále nosila další a další náměty na vánoční cukroví. Matka mi líčila, jak letos budu muset nazdobit ještě větší a krásnější stromeček. Od října si pobrukovala koledy, začínala stavět betlémy a všude zastrkávala jmelí…

Na Štědrý den jsem se zuřivostí v oku vyrážel do prázdných obchodů koupit jakýkoliv nesmysl za jakékoliv peníze, abych už to měl za sebou. Věděl jsem, že večer se popíchám za soustavné matčiny kritiky o stromeček, budu muset krájet jablka, lít s otcem olovo a tak. Dostanu ponožky, trenýrky, košile, svetry a nějakou hračku pro mimina. A pak za všechno pěkně poděkuji. V noci pravděpodobně pojede otec na pohotovost s kostí v krku. Brrrrr.

Ve škole, pokud se pamatuji, mě nutili kreslit přáníčka, záložky a podobné nesmylsy. Kreslím opravdu příšerně, respektive od té doby, co jsem v první třídě za obrázek Májové šeříky dostal známku 4- se snažím nekreslit vůbec. V hodinách psaní jsme do přáníček museli dopisovat infantilní slibovací texty. Že budeme mít ve škole samé jedničky a žádné poznámky. Už když jsem to musel psát, jsem věděl, že je to pro mě nesplnitelné. Zkrátka komunistické školství. Dneska se tyhle zrůdnosti dějí na Den matek.

Mami, promiň ale v roce, kdy jsi zemřela, jsme Vánoce u nás doma zrušili. Letos jsme je poprvé obnovili. Ne kvůli mně nebo mé manželce, ale kvůli synovi.

Byl jsem ochoten dát na stůl do zavařeninové sklenice nazdobenou větev a pod ní svíčku. Ukázalo se, že i čtyřicet let stará prskavka ještě prská. (Syn křičel celou dobu hrůzou.)

Po večeři, syn měl kaši a já s paní kubu, šel syn s manželkou do dětského pokoje, já údajně na WC. Zrovna v ten okamžik zazvonil Ježíšek a nechal synovi na stole, co si přál. Sadu bubnů (Promiňte sousedé, ale vy nás občas taky nešetříte.) a sedm plastových panáčků. Syn křičel rozkoší. Vánoce příští rok zopakujeme, kvůli němu.

Ale raději moc neplánovat. Minulý rok jsem bilancoval a plánoval. Když mám bilancovat letos, tak nám nevyšlo vůbec nic. Tudíž nebudu ani nic plánovat. Takovou rekapitulaci synova vývoje nastíním v příštím článku. Protože syn se mezitím dožije (doufáme) tří let.