Tatínek Emanuel (65): Syndrom PAN

Počasí tomu nahrává. Jarní únavu pomalu střídá zimní deprese. Je zima, mlhavo, tma a nevlídno. A stejný pocit se rozprostřel i v mé duši.

S dítětem se už nedá chodit pro zimu a vlhko na hřiště. V nejrůznějších krytých hernách vždycky někdo prská, kašle, smrká a frká. Brzy se nemoc zmocní i nás. Střídavě si viry v rámci rodiny předáváme. Ty v nás mutují a znovu se jimi nakazíme. Prostě obvyklý začátek zimy.

Jeden můj svobodný a bezdětný známý se podivoval, co je na tom těžkého obléci tříleté dítě. Doporučil jsem mu, aby šel do libovolné zoologické zahrady, vlezl do vlčího výběhu a zkusil libovolnému vlkovi navléknout ponožky.

Už v létě je to někdy boj dostat dítě do slipů, krátkých kalhot, trička, sandálků a kšiltovky. A teď je zima. Slípky, punčocháčky, tričko, mikynka, kalhoty, někdy svetr, šněrovací botky, zimní bunda, kulich…

Pokud se oblečete jako první, jste po patnácti minutách zápasu se svou ratolestí promočení jako tropická myš. Pokud napřed oblečete své dítě a potom sebe, riskujete, že zatímco vy se oblékáte, on se zase svlékne, i když to jindy neumí. Nebo se protestně počurá. A můžete začít znova.

Dítě má nějaký radar na to, kdy pospícháte. I když se zkušeně tváříte, že vám vůbec nezáleží na čase, dítě zachytí jemnou vibraci vašeho spěchu a začne bojovat o své právo být naturistou ještě vynalézavěji a úporněji než obvykle.

A pak vám dítě schválně onemocní. Nikdy se nepusinkovalo, ale teď natruc oblizuje tu nejusmrkanější holčičku nebo i chlapečka. V noci se schválně odkopává. Dokud bylo teplo, venku se nepočurávalo, a když ojediněle ano, okamžitě na to upozorňovalo. Teď čím větší zima, tím častější počurání se. A nehlásí, aby v tom mohlo nastydnout. Schválně, samozřejmě.

Nechce brát žádným způsobem léky. Tablety, to ani náhodou! Když mu chceme dát lžičku čehokoliv do krku nebo kapky do nosu, připomíná to středověké mučení vodou. Lehnu si na záda a na břiše držím dítě v poloze taktéž na zádech. Jednou svou nohou obemknu jeho nohy, jednou svou rukou mu přitisknu ruce k tělu, druhou rukou mu fixuji hlavu. Má paní mu vypáčí sanici a aplikuje…

Když mu pilule rozdrtíme a někam nasypeme, rozpozná cizorodou léčivou látku snad v koncentraci jedné molekuly na 100 g čehokoliv. A zmíněnou potravinu pak odmítá. Vzhledem k tomu, že je ochotno jíst už prakticky jen chleba, je přimíchávání léků dost složité.

Dítě přitom řve. My, rodiče, musíme spolu výkon koordinovat, a tak ho přeřváváme. Nechápu, že na nás ještě někdo nezavolal sociálku… Asi proto, že pod námi, nad námi a proti nám bydlí také rodiče s malými dětmi a nedá se přesně rozpoznat, kde přesně se to miminko mučí. A někdy řvou všechny děti současně.

Když syn rýmu nemá, smrká normálně, ale teď smrkání bojkotuje. Nemocné dítě se mele v posteli. A občas vypadne, budí se a chce přepolohovat, nabumbat… Někdo z nás proto spí na matraci u postýlky. Syn tak zahajuje den, že někomu z nás skočí na hlavu nebo na břicho. To byste vůbec nevěřili, co je na těle bolestivých bodů.

Při zemi je průvan a matrace není ideální lože. Po týdnu jsou rodiče nastydlí, rozlámaní, nevyspalí, rozmrzelí. Ideální doba začít se bavit o tom, po kom to dítě je, ve které rodinné linii je více autistů, sadistů, absolventů zvláštních, nyní praktických škol, kdo rozhodujícím způsobem pokazil výchovu dítěte…

Vždycky takhle v neděli večer uvažuji zapudit manželku, dát dítě k adopci a vstoupit do trapistického kláštera, abych si konečně zase začal užívat radostí života, hlavně klidu. Ale udělejte to, když už jste do obou, manželky a syna, investovali tolik času a energie. Žena říká, že to vidí podobně.

Ach jo! Už aby začalo mrznout a sněžit. To dítě na zasněženém svahu utahám. A snad bude klid.

Teď si alespoň pro radost nacvičuji stěsnání syna do babyboxu. Viz foto.