Tatínek Emanuel (64): Malé monstrum

Zkrátka dnes ve čtyři hodiny ráno jsem oblékal syna do denního trička. A zaregistroval jsem, že je na něm nápis: „I´m a monster.“ Ten, kdo to tričko navrhoval, měl asi vlastní děti.

Kdo děti nemá, trpí zpravidla mylnou, zato fixní, představou, jak je to úžasné mít doma lidská mláďata. No, někdy. Možná. Ale ve čtyři ráno zrovna ne.

Jeden můj kamarád tvrdí, že nejkrásnější dítě je to, které na nás mává přes sklo z cizího okna.

Syn je opravdu ranní ptáče. Je zajímavé, že dokud panoval letní čas, nevadilo mi vstávat v pět. Ale syn na středoevropský čas odmítá přejít, a tak si vstává o hodinu dřív.

Mimochodem, Evropská unie by mohla vypsat mnohamilionový grant na program, který by přeškoloval miminka na změnu času. Ano, je to pitomost. Ale kolik by se na tom dalo vydělat a kolik by to uživilo lidí!

A příliš časné vstávání není jediný synův zlozvyk. Zpravidla vyžaduje tak dvakrát, třikrát za noc jídlo. Ale jaké jídlo! Je snazší vyjmenovat, co jí, protože jmenovat co nejí, to by byl výčet na úrovni naučného slovníku o potravinách.

Nejí maso, nejí polévky, nejí omáčky, nejí brambory, nejí ovoce, nejí zeleninu… Nic mu neříkají obvyklé dětské pamlsky – čokoláda, sladkosti všeho druhu. Takže jí chleba, rohlíky, koblihy, když se z nich pečlivě odstraní marmeláda, palačinky, vánočku. Pak je ochoten jíst suchou rýži, knedlíky, špagety. Hlavní stravou je instantní kaše. Miluje smetanové a tvarohové pochoutky. Pije jen vodu.

Vinou jednostranné stravy samozřejmě trpí zácpou. Bolí ho to tak, že při úkonu pláče. Tudíž se snaží věc odkládat a o to víc ho pak bolí. Abychom zabránili frustraci z vyměšování, strčí se tatínkův nebo maminčin prstíček každý třetí den napřed do mýdla… Synovi se to asi líbí. Občas se zamyslí a sám nám přinese mýdlo. Někdy i ob den. Není to úplně fyziologické, ale ostatně on se taky nenarodil fyziologicky, nýbrž císařským řezem.

Syn i nerad smrká. Sníží se k tomu jen venku. Když jsme doma, přinese si sám vysavač a smontuje odsávačku. Už se zkoušel i sám odsát, ale raději to nechává na nás.

Nedostatek vitamínů řešíme tabletami a kapkami. Samozřejmě, že je syn odmítá jíst. Ale ještě neodhalil, že mu je rozmačkáváme a kapeme do kaše.

Když už jsem v tom bědování, tak syn nespí sám. Střídáme se u něj s paní. A taky vůbec neposlouchá. A prakticky ve dvou letech a devíti měsících nemluví. Vzali jsme ho k logopedovi. Samozřejmě, že vývoj každého dítěte je individuální a nerovnoměrný a do tří let je prý normální, když dítě nemluví, ale… Nerad bych se ze stádia „to je ještě dobrý“, dostal do stavu „už to nemá cenu, je pozdě“…

Pak si pamatuju ještě jednu synovu mikinu. Je na ní anglický nápis: „Za sebe si odpovídám sám, nikoliv moji rodiče.“ Návrháři jsou prostě kabrňáci. Tahle mikina se jistě dobře prodává. Který rodič by neměl tohle přání a nevystavil si ho na odiv na svém dítěti? Ale obávám se, že pravda je jiná.

Jak to, že máme doma monstrum? Je to výchovou, nebo geny? Tak či tak, vina je na naší straně.

Naše okolí nás navíc nechápe. Nejsme totiž zvlášť společenští. Když syn potká cizího dospělého, má se před ním na pozoru. To znamená, že se uteče k rodičům a poslouchá naprosto dokonale. Ale jakmile „cizák“ zmizí…

Onehdá se mě kamarád konverzačně ptal: „Co doma, dobrý, ne?“ Vzpomínám si, že jeho syn měl před patnácti lety opravdový „majstrštyk“. Když mu jeho rodiče něco odmítali, tak napřed se zmítal na zemi. Pak zmodral, a když se nechal sám sobě, tak nakonec přestal dýchat a zastavil si natruc srdeční činnost. Oba rodiče naštěstí lékaři, ale zrovna nadšení z toho nebyli.

Odpověděl jsem kamarádovi, jestli si vzpomíná, jaké to bylo před x-lety u něj doma. Říkal, že skvělé, protože teď, v synově pubertě je to úplně nejhorší.

Což ve mně budí jistou naději. Možná, že je každé dítě monstrum, ale já na to snad časem zapomenu. A pokud výchovný proces přežiji, budu si pamatovat jen to hezké.