Tatínek Emanuel (63): Dítě školkou povinné I.

Myslíme si, že dítě bude zpočátku každou chvíli nemocné. Manželka si teprve bude hledat zaměstnání a nemáme v příbuzenstvu nikoho na hlídání. Ono je dost těžké si v dnešní době sehnat místo i bez malého dítěte, natož s ním a ještě kdyby bylo v ženině zkušební době párkrát nemocné…

Pak jsme se domnívali, že to bude vhodné i pro syna. Nemáme široko daleko žádné děti v příbuzenstvu, tak se syn musí socializovat mezi vrstevníky někde jinde. Pískoviště zjevně nestačí. Snad se ve školce rozmluví a rozšíří si jídelníček.

Ve školce si zažije i jiné aktivity než s rodiči. Budou tam jiné hračky a hry, bude tam jiná autorita a jiný režim než doma. Jinakost ho může jen obohatit.

V neposlední řadě manželka získá dvě „volná“ dopoledne. Zkrátka teoreticky samá pozitiva. Až na finance. Dostaneme-li se na kýženou celotýdenní návštěvu, spolkne mi školka dvě třetiny mého učitelského platu. Ale alespoň v něčem spočívá výhoda v tom být starším rodičem. Ve svých šestačtyřiceti, po třiadvaceti letech práce, nežiji, zaplaťpánbu, z ruky do huby.

Nejprve jsme navštívili školku koncem června se synem „nanečisto“ všichni. Synovi se tam všechno líbilo. Je ale pravda, že děti byly zrovna na vycházce. A tak, když jsme předposlední srpnový týden zase dovedli syna do školky, těšil se.

Řekl nám: „Pá, pá!“ otevřel si dveře a vrhl se na hračky, které si pamatoval a na které se dva měsíce těšil. Pak o nás přestal jevit zájem.

Šli jsme se ženou pěšky domů. Poprvé po dvou a půl letech spolu bez syna. Zvláštní zážitek!.

V poledne jsme si syna vyzvedli. Deset minut předem jsme čekali a poslouchali za dveřmi. Slyšeli jsme brek a vzlykání. Bylo nám jasné, že je to náš Háša. První tři hodiny prý byly dobré. Poslední hodinu strávil brekem na botníku. Jakékoliv jídlo odmítl.

Zjevně pochopil, že do školky chodí i jiné děti. Že tam rodiče s ním nezůstávají, že vychovatelky a hračky tam nejsou jen pro něj a že je tam nějaký program, ať se mu to líbí, nebo ne. Prostě pochopil, že svět je krutý a bezstarostné dětství skončilo.

Druhá návštěva školky byla nejkritičtější. Naštěstí byly prázdniny, a tak jsme na něj s manželkou byli dva. Museli jsme překonat jeho fyzický odpor při oblékání i cestou. Asi kilometr jsem ho zmítajícího se nesl v náručí. Brečel a rval se se mnou celou cestu. Ve školce zamířil rovnou na botník. Ještě venku jsme slyšeli jeho bědování a pláč.

Když jsme se v poledne blížili k budově, z dálky byl slyšet nářek a štkaní. Syna jsme nalezli opět na botníku. Vychovatelka tvrdila, že přes den několikrát slezl a zapojil se do aktivit, které se mu líbily. Jídlo opět odmítl.

Třetí návštěva. Syn od rána nevrlý. Popírá existenci úterka i školky. Vysvětluji mu, že já už dnes taky musím do školy a že tam jsou taky děti. (Není to pravda, je přípravný týden.) Trochu ho uklidnilo, že v tom není sám. Opět jsme si ho vyzvedli spolu se ženou. Seděl na botníku a tvářil se posupně. Vynašel totiž nástroj odplaty. Počůral se. Jídlo opět odmítl.

Čtvrtá návštěva. Naposledy ho odvádíme spolu. Vyzvedne ho už jen paní. Syn se tváří bojechtivě. Celý den pil jak duha. Dokonce snědl polévku. Ve školce se počůral třikrát. Se ženou pak opět třikrát. Jí do postele, sobě do postele, do jídelní židličky. Do příští návštěvy školky pročůral autosedačku a dva kočárky. Naprosto cíleně.

Pátá návštěva. Syn se těší, co zase počůrá. Žena ho už odváděla i vyzvedávala sama. Počůral plyšového opičáka, koberec a sebe. Pak už to vychovatelka nevydržela a nasadila mu plenku. Snědl opět polévku a vypil pití i několika holčičkám. Doma se už nepočůrává. Evidentně ho to baví jen ve školce.

Má paní spekuluje o tom, proč se počůrává, jestli se o něj ve školce řádně starají. On nám to neřekne, nemluví.

Šestá návštěva. Syn se počůral jen dvakrát. V poledne se zapomněl a snědl kromě polévky talíř špaget. Konečně se dostavilo to, co jsme očekávali. Ano. Syn onemocněl virózou. Látky na psaní je tolik, že pokračování příště.