Tatínek Emanuel (62): Hurá do školky

Synovi budou v únoru tři. Cítíme, že máme dva výchovné problémy. Je „poněkud“ vybíravý v jídle. Respektive je ochoten denně jíst krupicovou kaši, chleba, rohlíky, suché špagety, suchou rýži a vařený hrášek. Jednou týdně sní jablko nebo banán. Dále je ochoten jíst vybrané tvarohové a smetanové výrobky asi pěti druhů. Zná jejich obaly. Pokud mu chceme podvrhnout produkt stejné chuti od jiného výrobce, musíme ho „přendat“ do známého obalu. Pije jenom vodu z kohoutku.

Takže syn vůbec nejí maso a masné výrobky, prakticky vůbec zeleninu a ovoce. Odmítá cokoliv sladkého.

Ze všech stran slyšíme, že jsme si dítě rozmazlili a že je snadná pomoc. Nechat ho vyhladovět. Skutečně. Po osmnácti hodinách, kdy jsme mu nabízeli jen kuřecí maso a kdy poslední hodiny jen plakal v koutě a prosil o chleba a vodu, byl ochoten si kousnout do masa. Okamžitě se pozvracel.

Ustoupili jsme. Vždycky mu nabídneme jídlo, které máme my. Když ho odmítne, dostane chleba. O prázdninách z šedesáti nabízených jídel odmítl šedesát a vzal si chleba. Asi bude rozmazlený… Nepomohla by nám školka? Tam by ho možná strhl příklad ostatních dětí. Nebo bychom ho alespoň neviděli plakat hlady.

A potom syn téměř nemluví. Pasivně zná stovky slov, správně reaguje na pokyny, rozumí nám. Ale asi se mu ještě nevytvořily ty správné synapse kolem řečových center… Má potřebu s námi komunikovat. Používá posunky, ukazuje, vytváří si vlastní slova. Prý máme být v klidu. Do tří let má času dost. Ale nepomohla by mu zase školka?

Na státní školku můžeme zapomenout jako těch dalších sedmdesát tisíc rodičů letos odmítnutých dětí. Chápu, že společnost provádí protipopulační politiku. Dítě do osmnácti let stojí dle mých výpočtů rodinu přes milion a společnost dodává další milion. Když k nám přijde osmnáctiletý zahraniční dělník, nestál nás nic a může začít okamžitě tvořit hodnoty, platit daně a pojistky. Je ekonomicky nevýhodné mít děti.

Takže děti jsou koníček. A na koníček si musí každý, aby ho mohl provozovat, vydělat, nebo ušetřit. Zbývá soukromá školka.

Aby se dítě aklimatizovalo, rozhodli jsme se ho tam posílat zpočátku jen dvě dopoledne týdně. Pak se uvidí. A nastoupil koncem srpna, kdy je ve školce dětí málo, aby vychovatelky na něj měly ještě víc času. Soukromá školka je vstřícná, však si za to platíme…

Takže ve dvou a půl letech začal syn chodit do školky. Podle legendy Alexandr Makedonský byl od šesti let vychováván společně s devadesáti devíti vybranými, urostlými a bystrými chlapci. Jenomže byli všichni o dva roky starší než on. Jemu to nikdo neřekl a chtělo se od něj, aby zvládl totéž co ostatní. Drsná výchova. A účinná. Stal se z něj téměř pán světa. Co bude z našeho Haštala? To je ta vznešená výchovná myšlenka.

A nakonec ta méně vznešená myšlenka. Žena si na dvě dopoledne týdně od syna trochu odpočine. Bude mít tedy víc klidu na domácí práce. Snad se trochu uleví i mně.

Co se z našich očekávání splnilo? O tom příště.