Tatínek Emanuel (61): Co ze mě to dítě udělalo?

Jakmile to vidím, napomenu ho, že to bylo naposled, a přihodím si do vozíku mikrotenový sáček. Většinou se synátor párkrát zahryzne a věc doličnou mi přinese. Já ji vložím do sáčku, zaplatím na pokladně. Někdy syn překvapivě zbaští celý rohlík, nebo to něco. Při pokládání na pás si všimnu pytlíku a nahlásím pokladní zkonzumované zboží.

Ale stalo se mi a ne jednou, že se sáček někam nalepil a vypadl na mě až při nakládání do auta. Co teď? Syn už je nevrlý a má slíbeno, co bude, až se vrátíme z nákupu a teď ho znovu táhnout na pokladnu kvůli rohlíku za 1,50 Kč? A je ze mě rázem zloděj!

A to nic není. Taky mě syn donutil začít podvádět svoji manželku a zneužívat funkci ve Výboru Společenství vlastníků bytových jednotek.

To je tak. Vždycky když jdu se synem ven nebo kamkoli, manželka mi vyjmenuje, co všechno bychom neměli dělat. Dejme tomu, že nemáme skákat do kaluží. Vzpomínám si, že jako dítěti mi taky zakazovali skákat do kaluží.

Hádejte, co chce můj syn hlavně dělat? No ano, skákat do kaluží! A já mu to chci dopřát. Ale mám se kvůli tomu hádat s paní? Tak jí lžu. Tedy podvádím ji.

A využívám/zneužívám k tomu kancelář SVJ. Když se synem vrátíme domů, zpravidla nás paní vyplísní, že jsme jako čuňata. A to neví, že cestou domů se zpravidla stavujeme v kanceláři, kde syna drhnu pískem na nádobí. Ten je taky erární. Ten písek. Tolik ke zneužívání.

Další hříchy už nemám, alespoň ne dokonané. Občas, zejména když se syn vzteká a já nejsem schopen z něj dostat proč vlastně, tak mám myšlenky na ublížení na zdraví s následkem smrti, nebo přímo na zabití v afektu, ale zatím jsem se nedostal ani do stádia plánování, nebo příprav. Jen mi to tak probleskne hlavou… Ale myslím, že to každému rodičovi.

V očích sousedů se stávám nebetyčným lakomcem, který už šetří i na pytlících do vysavače. Když mě vidí sedět u kontejneru a pinzetou vybírat z vysavačového pytlíku smetí, co si jiného mohou myslet? Nevědí, že oblíbenou zábavou mého syna je vysávání. A vysaje úplně všechno. Peníze, knoflíky, klíče, šroubky… A já to pak přebírám.

Každý muž má svou Achillovu patu. Můj otec opravil skoro všechno kromě televizí. Těch v životě rozebral asi pět. Žádnou nedal dohromady. Mojí noční můrou je bublifuk. Stačí smíchat jar a vodu. V nějakém poměru. A jsem jediný, komu to nebublá.

Zkrátka jsem si položil otázku, zda jsem pro svého syna příkladem spíše následováníhodným, nebo výstražným. A výsledkem bylo, že jsme jej zapsali do školky. Soukromé, ve státních není místo, i když mým zaměstnavatelem je základní a mateřská škola. Ale školka, to bude mé příští téma.