Tatínek Emanuel (60): Blaho naší civilizace a jeho důsledky
Dokud se člověk má dobře, neuvědomuje si to. Teprve až časy hojnosti skončí, uvědomí si, jak skvěle se kdysi míval… Což samozřejmě není můj objev. Jen se mi to znovu potvrdilo prostřednictvím mé teplovodní společnosti.
Průměrný Západoevropan otočí kohoutkem a teče teplá voda. A proto asi moje teplovodní společnost zařazuje každoročně tzv. letní odstávku dodávky teplé vody, aby si každý uvědomil, v jakém luxusu že si to vlastně žijeme.
Možná mají ve firmě celozávodní dovolenou. Nebo snad nějaké tradiční závody šneků v teplovodních trubkách dotované Evropskou unií? Třeba se tam něco i kontroluje a opravuje. Kdo ví…
Zřejmě chce moje společnost, aby se jejímu výchovnému úsilí nikdo nevyhnul. Asi tři roky nás odpojovala ve stejný týden v roce. A tak si většina odběratelů začala myslet, že ten termín je věčný, asi jako začátek doby záplav na Nilu. A prásk ho! Když si teplé vody chtiví občánci naplánovali dovolenou tak, aby dobu bez teplé vody překonali někde daleko, společnost letos termín změnila.
Moje matka se jako dítě ještě koupala v plechových neckách na praní, které se v kuchyni bytu 4. kategorie v Praze na Harfě stavěly v kuchyni na dvě židle. V kuchyni proto, že se voda hřála v prádelním hrnci na kamnech. Ta byla na uhlí, samozřejmě. A na dvě židle proto, aby se k ní nikdo nemusel ohýbat. Na valše se v nich pralo stejně. Taky v kuchyni.
Když chtěla matka hodně zlobit, vytáhla v neckách špunt. A vytopila několik partají pod sebou… Já jako dítě jsem podobný standart zažíval už jen na návštěvě u babiček na venkově. Chápal jsem to už jako „těžkou“ exotiku.
A můj syn? Ten je zvyklý, že kdykoliv se trochu zapotí nebo zašpiní, vysprchujeme ho. I několikrát za den. A teď venku 38 stupňů Celsia a teplá voda se hřeje v rychlovarné konvici. A myje se jen jednou za den. No osypal se. Potničky… Jakmile pustili teplou vodu, za tři dny byly potničky pryč.
Jak by se asi synkovi vedlo koncem 19. století, když se kojenec přebaloval dvakrát denně a jinak ležel utažený v povijanu? A zvykem bylo koupat děti jednou týdně a vlasy mýt každých čtrnáct dnů… No rozhodně by se mu vedlo lépe než v raném středověku. To člověka umyli, když se narodil a pak, když umřel. Takže vlastně jednou za život…
Průměrný věk byl nízký, dětská úmrtnost z dnešního pohledu děsivá. Ale ti, co přežili, ti museli být panečku odolní… Ne, že bych v těch časech chtěl žít.
Ale rozhodně nebyly žádné vedlejší účinky civilizačního pokroku. Třeba takové papírové plenky. Ono se ví, že plodnost u mužů snižují těsné slipy. Ale existuje nějaká studie, co dělají s chlapci, až se dostanou do reprodukčního věku, v dětství nošené jednorázové pleny? Nosí se klidně do tří let. Moč v nich zachycená nestudí, matky syny nenutí je odkládat, jsou přece tak pohodlné pro obsluhu, vlastně hřejí…
Nejsnazší způsob, jak zabavit dítě, je posadit ho před obrazovku. Člověk si tisíckrát říká, že svému dítěti prozradí existenci televize až v patnácti letech. Technika to ale umožňuje, rodič je unavený. A existují přeci pořady pro děti…
Jenomže takzvané pořady pro děti vlastně pro děti vůbec nejsou. Ony jsou pro rodiče. Těm se líbí, proto je dětem pouštějí… Ruku na srdce. Je pan Spejbl vzorem svému synovi Hurvínkovi? Má být dítěti vzorem loupežnický synek Cipísek, který krade už v kolébce? A to mluvím o klasice, ne o moderních pohádkách.
Tam se dějí teprve „zvěrstva“! Nejhorší jsou pohádky o prasečí rodince. Tam se děti učí, že největší životní rozkoš je skákat v holinkách v kalužích bláta. A ještě lepší je skončit rovnýma nohama na tatínkovo velké bříško! A tatínek funguje jako trampolína. A ještě se tomu směje! Tedy nevím, co byste dělali, kdyby Vám skočil potomek nohama na břicho. Neoplatil jsem mu to, ale vysvětlil jsem mu dosti důrazně, že takhle ne…
A jako by můj teleoperátor (nemám TV, používám monitor od PC) věděl, co je pro mého syna správné. Už dvanáct hodin je moje linka hluchá. Videa ze sítě se nedají pouštět. Mojí první reakcí bylo zděšení. A teď si se synem kreslím a čtu mu pohádky. Na obrazovku si ani nevzpomene.
Aneb není všechno zlato, co se tváří jako pokrok.
