Tatínek Emanuel (6): Děti to přežijou

Aby bylo jasné, o čem mluvím. Například moje spolužačka ze ZDŠ si kdysi při sáňkování počínala tak nešťastně, že si při nárazu do plotu jednu nohu zlomila a druhou až na kost rozřízla. V jisté fázi hojení se jí dostalo od dvou odborníků dvou rad. Zlomená se dobře hojí – cvičit. Rozříznutá špatně – absolutní klid na lůžku. Situace neměla řešení. Co dělat? Vzpomínám si, že usedavě plakala.

Abych se přiblížil výchově dítěte. Jako rodič se dostávám do podobného kouta poměrně často. Tak například. Náš ortoped radí nepoužívat klokanku, psychologové obecně tvrdí používat klokanku. Aby bylo jasno. To, co používáme, není klokanka, ale nosítko, ale já tomu říkám klokanka. Podobně se přeříkávám u dupaček a „bodýčka“. Takže otázka zní, deprivovat dítě nedostatkem fyzického kontaktu a klokanku hodit do popelnice, nebo si klokanku ponechat a riskovat vývojové deformity kostry? Čím více informací sháním, tím více jsem na rozpacích.

Zeptal jsem se dokonce na zkušenosti kolegyň v práci. Rozhřešení se mi nedostalo, zato jsem vyslechl následující příběh. V raných letech osmdesátých porodila maminka ve dvouletých intervalech tři děti. V jistý okamžik se ocitla s kočárkem a se dvěma dětmi za ruku na nástupním ostrůvku. Stojící děti, čtyři a dva roky, zůstaly stát na ostrůvku, ona vnesla kočárek s novorozenětem do tramvaje. A tramvaj se rozjela. Trvalo jí asi sto metrů, než přiměla řidiče, aby zastavil. Nakonec vystoupila s kočárkem kdesi v půli ulice mezi auta a na ostrůvek se vracela. Děti na ostrůvku si dozajista myslely, že se opakuje pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Matka je opustila v lese velkoměsta. Několik týdnů s ní pak chtěly chodit i na záchod, aby jim zase neutekla, a bály se usínat, aby se nevzbudily kdesi odložené, a vykládaly to na potkání. Kolegyně si pak nějak spíchla vak na nošení dítěte. Svoji nemocnou páteř tím sice dorazila, ale přišlo jí to jako menší zlo, a zdá se, že dítě to přežilo bez vážnější újmy.

Ale zpátky k tématu. Rodičovství je prostě plné rozhodování, které často vůbec není jednoduché. Trochu mě uklidňuje jen to, že v tom nejsem sám. Napoleon radil svým generálům, aby si uvědomili, že pokud jejich armáda trpí únavou, zimou a hladem, nepřítel, operující ve stejném terénu, za stejných podmínek, je na tom pravděpodobně stejně. Ne, že bych považoval ostatní rodiče za nepřátele, ale předpokládám, že operují-li „ve stejném terénu“, jsou na tom podobně, jako já.

Chci tímhle sloupkem říci, milí spolurodičové, že pokud se někdy cítíte v bezvýchodném postavení, nejste sami. Ale věřte, že vaše dítě drtivou většinu vašich špatných rozhodnutí přežije. A vy se snažte přežít taky, protože jako mrtvý rodič svému dítěti nepomůžete.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala