Tatínek Emanuel (59): Hodinová Polednice, s.r.o.
Moje dětství bylo plné mytologie. Když jsem přijel k dědovi do mlýna, na samotu u lesa, byl jsem prostorově omezen náhonem, kde přebýval vodník, který s oblibou stahoval k sobě malé kluky, zejména v červených holinkách. Jiné holinky jsem neměl. Já si je tedy mazal blátem i popelem, ale kdo ví… Prostě děda nechtěl, abych se coural sám blízko vody.
Z druhé strany můj svět uzavíral les, kde sídlil hejkal. Ze třetí strany byl drážní násep hlídaný pro změnu duchem listonoše podřezaného pod Železným mostkem. Už si nepamatuji, co oba zmínění dělali malým dětem. Ale na trať a do lesa jsem sám nechodil, protože jsem se bál. A o to dědovi šlo.
Poslední světovou stranu uzavírala skála, kde žily zmije. Ty byly opravdové. Bál jsem se jich ze všech uvedených rizik nejmíň, tudíž jsem si chodil hrát k nim a s nimi.
Když jsem zavítal k jiným příbuzným na Vysočinu, tam mě nikdo neomezoval prostorově, ale zato časově. Ve vesnici se zvonilo poledne a klekání. Tedy zvonila stará Sobotková, ať nepoužívám všeobecný podmět. O poledním zvonění vyrážela Polednice sbírat malé děti, které nebyly doma. Večer tuto úlohu obstarávala Klekánice. Naši chtěli, abych byl doma k obědu a k večeři. A jakmile jsem uslyšel zvonění, okamžitě jsem metl domů.
Dudlík jsem musel pro změnu odevzdat Čertovi, tuším 5.12. večer. A pořád, tedy každoročně, jsem musel slibovat nějaké věci Mikulášovi a psát Ježíškovi a tak…
Také u nás řádil Skřítek Pořádníček. Když jsem si večer před spaním neuklidil hračky, tak mi je teda uklidil on, ale vždycky si za to nějakou nechal a vrátil ji až za pár dnů, když jsem si poctivě uklízel.
Asi těch bytostí kolem mě bylo víc, ale nepamatuji si už všechny. Teď vychovávám vlastní ratolest. Teoreticky si člověk může plánovat ledascos, ale když se objeví výchovný problém, tak jeden sáhne po řešení důvěrně známém.
Takže syn už pochopil, že existují dvě sestry, Polednice a Klekánice. On jim oběma říká pro nedostatek slovní zásoby: „Baba“. Neplést si s babi. To je postava reálná a oblíbená, neb se synkem krmí slepice, zalévá zahrádku a zná jiná říkadla než já.
Zpočátku, asi měsíc, co jsme začali Polednici a Klekánici používat, poslouchala ratolest jedna báseň. Pak přestávaly poznenáhla obě sestry Baby fungovat. A tehdy se ozvaly šouravé kroky, ťukání hůlkou, vrzání dveří… A zase jsme měli měsíc poslušného potomka. Pak mu snad začalo docházet, že když slyší Baby, vždycky někdo z rodičů chybí…
Jednoho dne se nám objevila na stropě v dětském pokoji mokrá skvrna. Nechal jsem sousedce nad námi vzkaz na dveřích. Přišla asi v devět večer, zrovna když se syn vztekal, že spát je ještě brzy. Odvedl jsem ji do dětského pokoje, aby viděla… Nebylo to chtěné, ale syn ji viděl taky. Tedy na zlomek sekundy. Vyjekl: „Baba!“ A zmizel pod peřinou, kde do minuty usnul.
Od té doby, je to asi týden, se spinkáním zase nejsou problémy. A já dostal podnikatelský nápad. Máte nějakou výchovnou potíž? Zklamal Vás dětský psycholog? Moje firma Vám dodá strašidlo dle libosti.
Neučí se Váš potomek (tak do 2. třídy včetně)? Je libo Ducha pomocného dělníka, který se udřel k smrti? Nebo Ducha nezaměstnaného, který zemřel hlady? Oba budou sténat: „Že jsem se víc neučil…“
Při objednávání strašidla, prosím, buďte soudní. Ohnivý pes je hodně náročný a nehodí se do blízkosti hořlavých látek…
Pokud čte můj skromný článeček dětský psycholog nebo právník, nebojte se, nemyslím svůj podnikatelský záměr vážně. Nechal jsem se unést fantazií. I když… Můj nápad je nesmírně pitomý. A ty největší pitomosti se občas ujmou. V byznyse i v politice.
