Tatínek Emanuel (58): Sádra a profesní orientace
Skoro měsíc měl syn na levé ruce sádru, od špiček prstů po loket. A mistrně se svému dočasnému handicapu přizpůsoboval. Sádra mu byla kyjem, beranidlem, štítem i nárazníkem. My mu ruku samozřejmě uvazovali na obvaz, na šátek, na dva šátky, na dva obvazy a šátek a tričko přes… Marná sláva, stejně ji dokázal dvakrát rozbít a museli jsme na mimořádné přesádrovávání.
My jsme se také přizpůsobovali. Syn sice, nevíme proč, nemluví, ale zjevně chápe jednotné a množné číslo. Při zmínce o rukách projevoval silnou nevoli. Takže jsme si trochu překopali frazeologii: „Pojď si umýt ruku!“, „Postav se na všechny tři a podlez to!“ atd.
Chlapec také příliš rychle pochopil, že se sádrou na ruce je chudinka, který si může vůči okolí víc dovolit, protože obořte se na zasádrované ubožátko, že. Když jsme ho prokoukli, snažil se každému výchovnému plácnutí nastavit sádru. Při kontaktu sádry s trestající rukou se pak rozeštkal a ukazoval si na raněnou ručičku… No komediant k pohledání. Asi po mně.
A když už syn zasádrovanou levačku používal stejně důmyslně a obratně jako obrázkový bezruký pirát svůj hák, tak mu sádru najednou rozřízli a sejmuli. A teď mu všichni tvrdí, že je zdravý, nelitují ho a nemá žádné úlevy proti ostatním obourukým batolatům. No to je ale svět tohleto…
Abych našel na sádře také něco pozitivního. Rozhodlo se myslím definitivně, že syn bude pravákem. Před sádrou celkem nepreferoval žádnou ruku, teď je výrazně dominantní pravá. Praváků je víc a většiny to mají vždycky snazší.
Ne že by v naší rodině byl od nepaměti někdy nějaký levák. Nepoznal jsem nikdy tak dominantního praváka, jakým byla moje matka. Ta si nedokázala ostříhat levou rukou nehty na pravé ruce. To patřilo od útlého věku k mým povinnostem.
Synův úraz byl takového rozsahu, že chodíme na rehabilitace. Vypadá to zatím (ťuk, ťuk, ťuk), že syn nebude mít žádná omezení. Naopak. Jak mu prsty cvičíme, je schopen je ohýbat v rozsahu větším než běžném. A my mu pro srovnání cvičíme všechny prsty obou rukou, ne jen ty postižené. Že bychom z něj dělali virtuosa, kapsáře nebo tak něco?
Měli jsme trochu strach, co všechno syn během zasádrování zapomněl, kolik obratnosti ztratil. Naštěstí nic. Na odrážedle, na prolézačkách i při hře navázal přesně tam, kde byl před sádrou.
Takže zapomínáme na sádru a hurá na prázdniny. V pátek šla sádra dolů, v pondělí jsme odjeli na chalupu, v úterý se syn roznemohl virózou a nakazil zbytek naší rodiny. Tak jsme se vrátili domů.
Syn si vynašel ještě nový způsob týrání svých starých rodičů. Vyrážíme s ním na krátké jednodenní výlety autem. Po zkušenostech s ním se raději držíme v blízkosti pediatrie a zázemí domova. Různí živočichové, ptáky počínaje a kytovci konče, mají různé systémy navigace. Nevím, jak to kluk dělá, ale ať jedeme kterýmkoliv směrem, ve kteroukoliv denní či noční dobu, vždycky patnáct kilometrů od domova se pozvrací.
Zkoušel jsem měnit styl jízdy. Jel hladový, jel najedený, napitý i žíznivý, vyspalý i nevyspalý… Jak přijde 15. kilometr…
Už nevozíme mikroténové sáčky, ale solidní kbelík. Vždycky ženě hlásím, 14. ujetý kilometr. Ptáme se ho, zda je mu dobře. Odpovídá kladně. Ptáme se ho, zda bude zvracet, zásadně odpoví, že ne, pak odstrčí kbelík a už to jde… Lhář jeden.
Maně si vzpomínám na prezidenta Antonína Zápotockého: „Tato měna je pevná, žádná měnová reforma nebude!“ A druhý den byla. Syn se zatím nevyjádřil, čím by chtěl být. Že by nacvičoval na prezidenta?
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
