Tatínek Emanuel (57): Zasádrované léto

Dostalo se nám lékařského doporučení, že syn má být v klidu. Tak to bych byl taky rád… Ale jak na to? Máme zřejmě doma exemplář extrémně živého dětského jedince. Jemu sádra nevadí prakticky v ničem, i po žebříku vyleze. Používá loket.

Sice se mu snažíme ruku fixovat šátkem nebo obvazem, ale on to chápe jako perfektní bojovku. „Schválně, jak dlouho mi bude tentokrát trvat, než se vykroutím z tohohle?!“

Syn miloval odrážedlo, koloběžku a tříkolku. Sice je nějak zázračně „jednoruč“ ovládá i teď, ale dovolujeme mu s nimi jezdit jen chvíli a jen po patře našeho paneláku. Má být v klidu, že…

A nemůže se sádrou do vody. Což je v létě to nejhorší. Syn byl před úrazem skoro obojživelník. Trávili jsme aspoň hodinu denně ve vaně s kachničkami, lodičkami, stříkačkami, pistolkami… Už jsme se těšili ke známým do bazénů a na plovárny. A teď „utrum“.

Takže moje paní ze všech nejlepší se rozhodla, že využije čas k intenzivní výchově, zejména k odstraňování zažitých chyb a nedostatků. K tomu jí slouží i to, že jsem učitel, toho času na prázdninách. Tudíž jsme teď vlastně „na rodičovské“ oba.

Moje paní považuje za nejhorší chybu, že je syn vybíravý v jídle a že je zvyklý jíst i v noci. To noční jezení vzniklo tak, že nám pediatr tvrdil, že syn je hubený. Tak dostal, kdy si řekl. Vybíravost v jídle má asi po mně. Vzpomínám, že jako dítě jsem byl také vybíravý a v jídle jsem se nimral.

Ženinu snahu o to, aby syn snědl všechno, co dostane na talíř, podporuji, ale nesdílím její vášeň. Mám takovou vzpomínku z mateřské školy.

Byla jiná doba. Moje učitelky zažily válku a hlad. Takže se muselo jíst všechno, dojídalo se a jedlo se rychle. Kdo se loudal, dostal hlavní chod do polévky a sníst musel všechno.

Vážený čtenáři, už jsi někdy jedl rajskou polévku, do které ti někdo vhodil špenát, lojovaté hovězí a bramborový knedlík? Já ano. Vzpomínám si, že jsem se pozvracel. Dalších čtyřicet let jsem se rajské polévce a špenátu vyhýbal. Až teď jsem dospěl k tomu, že jsem ochoten se na ně nejenom dívat, aniž by to se mnou něco dělalo, ale jsem ochoten je i vložit do úst.

Snažím se syna přesvědčit, že moudřejší ustoupí. Ať sní všechno, že pozvracet se může vždycky. Ale příliš se mi to nedaří. Syn je paličatý po manželce. Ona se rozhodla, že ho nechá radši vyhladovět, než aby mu ustoupila. On zase radši hlady skoná, než aby snědl něco, co nechce. Patová situace…I když jsou situace, kdy se syn zapomene a jí i to, k čemu by obvykle ani nepřičichl.

Dělám o prázdninách synovi dopolední program. Zpravidla vstáváme kolem půl šesté a domů ho vracím kolem poledne. Jednou jsme vyrazili vlakem z Masarykova nádraží do stanice Nádraží Ruzyně, že se půjdeme podívat na letiště na letadla. Přišlo mi zvláštní, jací lidé s námi jeli ve vlaku. Většinou matky s několika dětmi. Prakticky neustále všichni něco jedli. Ony se na nás taky dívaly nějak zvláštně.

Až na nádraží jsem pochopil. Z nevysvětlitelných důvodů syn ukázal na tuším strážní věž Ruzyňské věznice a zavolal: „Mami, mami!“ V ten okamžik nás ostatní cestující vzali mezi sebe. Jasně si mysleli, že jdeme taky do věznice na návštěvu… A bylo nám nabídnuto jídlo. Abych neurazil… A syn se začal doslova cpát. Normálně skoro nejí ovoce, zeleninu, maso. Teď doslova „fedroval“. A nepozvracel se.

Upřímně nevím, jestli v Ruzyni je i ženská věznice. Třeba si spolucestující mysleli, že maminka je zaměstnankyně a chtěli si nás předcházet. Kdo ví… Nicméně syn se zdravě a plnohodnotně najedl.

S obsahem článku to tak úplně nesouvisí, ale pak jsme to vzali zkratkou přes nějaká pole, vyvrácené branky, přes zrezivělé ploty. Neznám to tam. A najednou jsme byli na letištní ploše. Vzpomněl jsem si, jak dědeček při sběru lesních plodů omylem v roce 1952 překročil státní hranici do Bavorska a pak prchal zpět. Tak jsme se raději taky vypařili… Abych v té věznici neskončil sám.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala