Tatínek Emanuel (56): Přeražené dítě

Vyslovuji ale jinou hypotézu. Syn má rozdrcené přesně stejné články přesně stejných prstů přesně stejné ruky, jako jsem kdysi měl i já. (Posklizňová linka na chmelové brigádě.) Ostatně, můj čtyřprstý tchán by mohl vyprávět, že pracovat s frézou v rukavicích se nemá… Zkrátka, někdo nám jde po prstech! Takže bude moudré syna pojistit. (Ani tuto skrytou reklamu nemám placenou.)

Co se vlastně stalo? Moje dobrá manželka mě prosila (No, spíš mi to nakázala.), abych zdůraznil, že v okamžiku úrazu byl syn pod mým dozorem, ona zatím cídila náš pelíšek.

Takže jsme šli se synem po ulici. Kolem soukromých stání pro automobily. Ta byla zabezpečena proti vjetí nepovolané osoby postavenou a zamčenou zábranou. Když k místu přijede páníček, zábranu si odemkne, položí a zajede. Syn si do jedné z postavených zábran zkusmo strčil. A ta byla sice postavená, ale nezamčená. A šla k zemi a syn pod ní. A rovnou konec tyče na prsty!

V okamžiku dopadu jsem začal přemýšlet, kterou dětskou autosedačku dám do auta. Jestli tu vypranou, ještě mokrou (Taky Vám dítě zvrací, když to nejméně potřebujete?). Nebo tu starou, suchou, ale už poněkud malou? Že jde o tříštivou zlomeninu, mi bylo jasné hned. Víte, jak postupovat při první pomoci batolat?

Taky mě napadlo, že tohle zavání veřejným ohrožením a mohlo by to být na žalobu o způsobenou újmu na zdraví. Ale pak jsem se rozhodl věnovat se dítěti a nikoliv shánění svědků. Nejsme v Americe. Kdo by měl čas na soudy…

Bylo pět hodin odpoledne. Byli jsme, tentokrát i se ženou, na pohotovosti do patnácti minut. Nejvíc času nám zabralo hledání automatu na devadesátikorunový poplatek. A pak podepisování lejster, která jsme stejně nečetli.

Ze syna bylo najednou to nejvzornější dítě. Maximálně spolupracoval a správně reagoval na všechny příkazy rentgenologa i chirurga, které předtím nikdy neslyšel.

S manželkou to bylo horší. Nedala si vymluvit, že kdyby se synem byla ona, tak by se to nestalo. Ale s tím jsem také od počátku počítal, takže se mě to nedotklo.

Neměl jsem zrovna chuť v nemocnici podrobně vysvětlovat, co se synovi vlastně stalo. Prohlédli si ho, jestli nenese jiné stopy po soustavném týráním, a pak zapsali, že na něj spadla branka. Proč ne, zábrana jako branka…

Odešli jsme se sádrou a antibiotiky. Hodinu a půl po úrazu Háša seděl u počítače a sledoval svůj oblíbený kreslený seriál, který mu samozřejmě komentujeme.

Žena se neuklidnila. Vyděsili ji tím, že komplikace jsou vždy možné. Říkali i něco o amputaci. Samozřejmě, jak se ve středověku říkalo: „V kůži ranka, k smrti branka!“ Žena si vůbec všechny lékařské rady vzala moc doslova. Celou noc se snažila, aby syn spal s rukou ve vyvýšené poloze. Tudíž se nevyspal ani syn, ani manželka.

Další půlnoc znovu na ambulanci. Ruka Hášovi díky devastujícímu zranění měkkých tkání otekla, tudíž ho příliš malá sádra začala tlačit. Dozvěděli jsme se, jak těžký je život sloužícího lékaře, že jsme té služby jedenatřicátí a konečně aspoň něco jiného než pád s palandy…

Přečtěte si: Jak můžeme ochránit dítě?

Další den jsme změnili nemocnici. A udělal jsem pro ženu na místě rekonstrukci nehody. Žena pochopila, že i kdyby na místě sama byla, stejně by k úrazu došlo. A plakala, když viděla a potěžkala tu zábranu. Prohlásila, že s tím něco udělá. Tak nevím. Jestli chce přerazit prsty majiteli stání nebo ho zažalovat? Ženě je dnes sedmatřicet.

Takže dítě máme zasádrované a každou chvíli ho vozíme na kontroly. Nemůže se pořádně koupat, bere po osmi hodinách antibiotika. Hlavně ve 2.30 je to zábavné. Má se šetřit.

Alespoň jeden problém nám odpadl. Zmiňoval jsem se, že nám málo papá. Tak teď přestal papat a začal se doslova cpát. A jí téměř všechno. Jeho organismus pochopil, že potřebuje hodně energie na srůstání. Preferuje mléčné výrobky. Potřebuje zjevně vápník. Jak se říká: „Lékař léčí, příroda uzdravuje!“

A myslím si, že tohle téma mi vystačí i na příště… Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala