Tatínek Emanuel (55): Mašinkov

Tedy netvrdím, že syn je v používání nočníku úplně bezchybný. Občas jsa zabrán do hry nebo příliš unaven se ještě počurá. Tak dvakrát týdně. Ale nikdo nejsme dokonalý a občas se také zapomeneme, že. Já si zas dnes například zapomněl doma brýle… Zpočátku byl i problém s kakáním. Slyšel jsem na pískovišti, že některé rodiny dávají dítěti speciálně na kakání plenku, jinak že to nejde. Ale jde! Sice po čtyřech dnech při tom plakal, párkrát jsme raději po třech dnech použili čípek, ale nakonec se to samo upravilo. A kolegyně radila, že místo čípků po padesátikoruně stačí mydlinková voda. Ale celkem to vypadá na úspěch. Tak jsme zkusili další radikální zvrat v synově životě. Žena přišla s tím, že přišel dopis od čertů. Že jim musíme poslat synovy dudlíky nebo… Syn pochopil, že proti čertům jsme malí páni a dudlíky raději bez boje a bez pláče vydal. Občas si ještě pro sebe snivě zašeptá: „Dudu, dudu!“ Ale pochopil, že tahle životní fáze skončila. Být to na mně, čerty bych do toho netahal. Použil bych Dudánkovou vílu, která, jak známo, odebírá velkým dětem dudánky, aby je mohla dát těm malinkým a vždycky za odebrání dudlíku dítě odmění, zpravidla vláčky a kolejemi… Ale pochopitelně jsem ženino tvrzení nezpochybňoval. Tak si musíme vystačit s 24 mašinkami, 40 vagonky a asi 20 metry kolejí. Škoda. A tím se dostávám k jádru dnešního článku – k mašinkám.

Jsou vláčky hračkou pro děti nebo pro tatínky? Vzpomínám si, že mě můj děda a otec k vláčkům téměř nepustili. Pořád si lezli po zemi a já se mohl jen dívat. Ale jak, když jsem přes ně neviděl? Tak si svoji frustraci z dětství léčím teď. Ale čestně, syna k mašinkám taky pouštím. Úžasné je už to, že jsou koleje i vláčky hodně poškozené. Což skvěle zapadá do mojí výchovy. Kdo si neváží věcí, neváží si práce, a tedy ani těch, co pracují. Takže poškozené věci se nevyhazují, ale spravují. Platí to nejen pro vláčky. Když se cokoliv rozbije, syn mi věc přinese, abych ji opravil. Pokud to jde, opravuji. A na co nemám nářadí, to se vozí k dědečkovi. Ten má pořádnou dílnu, neopravuje jako já v kuchyni na koleně. Doufám, že jsme synovi vzorem. Je přece fajn mít šikovné vzory…

A jak už jsem napsal, největší zábava pro dítě je práce. Takže syn podává nářadí, přidržuje, šroubuje… A snad si mimoděk buduje kladný vztah k práci. Další skvělá věc je, že má paní snad pořád vytírá podlahu. Takže musíme Mašinkov soustavně rozebírat. Což nám ale umožňuje si obratem stavět nový, ještě lepší. Výrobci tvrdí, že jsou jejich systémy kompatibilní. Ano, jsou. Omezeně. Takže ne každý vláček projede každým tunelem, přes každý most atd. Tudíž pomocí výhybek stavíme různé trasy, po kterých projede jen některý vláček. Syn prostrkává vláčky po různých kolejích a zjišťuje, co kudy projede. Někdy syn staví sám. Málokdy se mu podaří logická trať. Ale učí se chybami. Každá další trať je lepší než ta předchozí. A baví ho to. A zabaví se sám. Zkrátka: „Mašinky do každé rodiny!“ (Za tuhle reklamu nejsem placen.)

Taky máme několik typů kostek. Z těch budujeme nádraží Zababov. To je zase z jiné pohádky. Myslím, že v létě se pustím s panem tchánem do výroby ostrova Sodor! Když se zamýšlím o svých článcích, vypadá to, že výchova našeho syna je procházka růžovým sadem. Samozřejmě že není. Máme problémy. A protože cizí neštěstí nejvíc potěší, budu našim výchovným problémům věnovat svůj příští článek. Ale abych čtenáře příliš nenatěšil, ony zas ty naše problémy velké nejsou…

Váš Emanuel Pavlík, Tatínek malého Haštala