Tatínek Emanuel (54): Reportáž z nočníku II.- Hovínkožrouti
Tenhle článek mohl být o něčem úplně jiném. V neděli jsme využili počasí a vyjeli si ke známým, kteří mají na zahradě trampolínu, klouzačku, houpačku atd. I když největší atrakcí bylo pro dítě stříkat hadicí jahody a obracet seno, protože největší zábava pro malé dítě je opravdová práce, samozřejmě. Ale abych neodbíhal.
Dítě vesele skotačilo na trampolíně a deset metrů od něj, za komínem, se rojily včely. Moje babička byla včelařka. Když mi bylo asi jako synovi, dostal jsem najednou kolem patnácti žihadel, většinou do hlavy. Matně si pamatuji, že mi otok sjel pod oči a babička mi zkoušela strkat kolem očí sirky, abych trochu viděl, ale moc to tenkrát nefungovalo.
Tak jsem tedy pozoroval syna, oddával se nostalgickým vzpomínkám a říkal si, že jednou to první žihadlo dostat musí. Nedělní poledne je dobrá doba. A pak se uvidí, jestli je nebo není alergický. Kdyby byl, mám jako učitel zkušenosti jak s první pomocí, tak s voláním sanitky. Neříkám, že je to můj denní chleba, ale v tomto školním roce jsem ji volal k bezvědomí dvakrát. Ale jak to udělat, aby syn dostal právě jen to jedno žihadlo?
Pak si včel všimla manželka a okamžitě odvlekla dítě na opačný konec zahrady sbírat klacíky. Tam zas byli sršni… A taky se vůbec nic nestalo, a tak nakonec bude dnešní článek přece jen o nočníčkování.
Minule jsem končil tím, že naše dítě se naučilo chodit na nočník za týden, když za každé úspěšné vyčurání nebo vykakání dostalo dřevěnou mašinku, vagonek, kolejnice nebo tak něco. Také jsem prozradil, že mašinky a místo v bytě docházejí. Jak to bude dál?
Po jednom úspěšném vyčurání jsem syna odvedl do sklepa a předal mu přepravku od banánů, kde byla poslední malá drezína a tři poškozené koleje. Víc už nebude. Po návratu ze sklepa manželka synovi prozradila, když už je tak velký, že chodí na nočník, jak to vlastně je.
Největšími přáteli lidí jsou Hovínkožrouti. Jsou hrozně milí a nenápadně chrání malé děti před úrazy a nemocemi. Ale potřebují, abychom je krmili. Živí se vším, co odchází do odpadu a do popelnic. A náš Háša už může přispívat k jejich výživě tím, že bude vylévat nočník do záchodu a mýt si ruce…
Často platí, že čím větší pitomost, tím lépe funguje. Nejen při výchově, ale i třeba v politice, reklamě (na tu mám obzvláště spadeno…). Takže syn má po bytě tři nočníky. Když usoudí, že přišel čas nakrmit Hovínkožrouty, sundá si kalhoty, slipečky a vykoná svoji potřebu. Pak si pro nás dojde a jdeme spláchnout výsledek do záchodu, přičemž syn volá: „Mňam, mňam!“ Když byl syn hodný, odměním ho tím, že si může vzít záchodovou štětku a vytřít mísu, když to nevidí má dobrá paní. Pak si jdeme umýt ručičky. („Mňam, mňam!“)
Takže nočník máme snad zvládnutý. Problém je venku. Všichni jsme raději, když syn vykonává svoji potřebu doma. Je to snazší, umyjeme mu hned zadeček. Ale občas se mu nepodaří donést… V sobotu došlo k drobné nehodě ve výtahu. Tatínek vytíral.
A samozřejmě se nedá vyloučit jistá retardační recidiva. Podle rodinné tradice jsem já sám přestal v jistý okamžik chodit na nočník a začal močit k noze otcovy postele. Bylo to v srpnu 1968. Matka se domnívala, že právě otřes ze sovětské okupace byl spouštěčem mého chování. Já osobně si myslím, že spíš za to mohl nový zelený koberec, který mi připomínal travičku, ale matčina verze je hezčí.
Optimisticky doufám, že v dohledné době nebudeme nikým okupováni a syn nebude mít ani pražádný jiný důvod k pomočování…
A máme doma mašinky! A baví to s nimi syna i mě. Takže i příště mám o čem psát.
Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
