Tatínek Emanuel (52): Klučičí a holčičí svět

Nevím, ale byl jsem kdysi klukem a holkou nikdy ne. Pamatuji si mlhavě, když mi byly dva, co mi dělalo radost. A umožňuji podobné prožitky i synovi.

Naposledy jsme šli spolu se synem hrabat školní zahradu, taková veselá akce školy, kde jsem zaměstnán, pro rodiče, učitele a děti. Pršelo, bylo bláto. A syn měl holínky a všechno šusťákové. Všechny maminky nabádaly své děti, aby neskákaly v kalužích. A já tam to svoje nechal klidně skákat.

Umíte si představit, jak je dvouletému klukovi, když smí dělat něco, co mají všichni ostatní zakázáno? (Následky budu čistit, prát a žehlit já, nikoliv moje paní. Co jsem zavinil, to napravím.) Byl šťastný a neonemocněl.

Jsem učitel, když jsem někde s dětmi, je jich alespoň dvacet. Takže když se starám jen o jedno, jsem tak nějak klidný, že tohle přeci musím zvládnout. Na výletech a podobných školních akcích mívám u sebe náplasti, obinadla, dezinfekci… A vím, jak jsou děti gumové a co všechno vydrží.

Podobně na tom byla moje matka, původním povoláním dětská zdravotní sestra. Když se mnou provedla nějaký úkon typu přebalení, nakrmení, podání léku, tak se dívala, kde je těch dalších sedm, co má podle normy zvládnout, a přišlo jí, že má zbytečně mnoho času…

Manželka už nechodí venčit potomka na odrážedle, jenom pěšky. Má hrůzu ze synovy rychlosti. Já mu tu rychlost dopřávám. Pro mě je práh nebezpečí jinde, než ho má moje paní.

A samozřejmě, že si syn na odrážedle rozbil nos. Stalo se mu to na rušném dětském místě. Okolní holčičky začaly ječet, maminky blednout. Dal jsem synovi kapesník. Okamžitě začal čistit zakrvácené odrážedlo. Tak jsem mu vysvětlil a ukázal, že napřed musíme zastavit krev, protože čistit něco, co ještě vzniká, je nesmysl.

Nos jsme zatamponovali, vyčistili odrážedlo a částečně i oděv, skočili si domů pro čisté věci a krev přeprali ručně ve studené vodě. Pak jsme šli zase jezdit. Syn si dával v zatáčkách větší pozor, za chvíli jsme tampony vyhodili. Rozbít si nos je normální, žádná tragédie.

Jak jinak syn zjistí, co je to bolest, když ji nezažije? Jak zjistí, co mu tu bolest způsobí, když nic nevyzkouší? Jak říkávaly prababičky, nešikovné maso se musí omlátit, ořezat, osekat… Samozřejmě, že s mírou. Pod auto ho vjet nenechám, vypadnout z okna taky ne.

Když se v pralese důsledně brání požáru, tak to jednou za půl století stejně blafne a následky jsou katastrofální. Když se každý třetí rok nechá tak trochu hořet, nic moc se ani nestane.

Vzpomínám si, že jsem byl v dětství vždycky otlučený jak píšťalka a rozedraný a špinavý, až se za mě matka styděla. Otec ne, býval stejný. Pořád jsem na něco a někam lezl, běhal, podlézal, prolézal, přelézal… Ale nikdy jsem si nic nezlomil a dosud neměl vážnější úraz.

Prostě těžko na cvičišti, lehko v boji. Myslím si, že když dítě získá nějakou základní obratnost v raném dětství, ta s ním půjde celý život. Opačné příklady vídám ve škole. Zase byl tělocvik a třináctiletá holčička si při pokusu o stojku poranila tři obratle…

Synovi víc dovolím než moje paní. Dávkuji mu větší porci adrenalinu i fyzické námahy. Nevím, jestli je to díky tomu, že jsem muž, nebo proto, že mám víc zkušeností s dětmi. Prostě si myslím, že je to tak dobře.

Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala