Tatínek Emanuel (5): Přesilovka u pediatra
Moje manželka nemiluje návštěvy kojenecké poradny ani jiných medicínských zařízení pro matky s dětmi. Připadá si, že je tam spolu s dítětem tím slabším, pokud vůbec, partnerem. I když je to početně dva na dva, matka s nemluvnětem je proti sehranému týmu sestry a lékaře ve zjevné nevýhodě. Navíc oni, zdravotníci, hrají vždy v domácím prostředí.
To já chodím s dítětem k lékařům docela rád. Můj rovnoprávný vztah ke zdravotnictví se zřejmě formoval podvědomě v útlém věku. Dle svědectví mé matky jsem již v porodnici zabrousil svýma ručkama do páně profesorovy přehazovačky tak důkladně, že mě museli odstříhávat. Na rozdíl od pana profesora jsem si tehdy svou důstojnost udržel, minimálně jsem nebyl, neovládaje ještě řeč, sprostý jako dlaždič.
Když mě a matku vypustili z porodnice, navštívila nás dětská lékařka doma. Nevím, jestli se to dnes ještě vůbec praktikuje. Byl leden. Na ledový fonendoskop přiložený na tělíčko jsem prý reagoval vysokým obloukem teplé moči do lékařčina drdolu (móda roku 1967, jsem sice prvorodič, ale přece archivní ročník).
Ale možná, že můj dobrý pocit v ordinaci nesouvisí s mou osobností, ale prostě s tím, že jsem muž. Tatínek u pediatra není sice úplně bílou vránou, ale přece hodně světlou, což občas vyvede lékaře a sestry z rovnováhy, a vztah zdravotnictví – pacient tím přestane být tolik nevyvážený.
Já si svoji roli částečné maminky tak úplně nevybral. Když jsem si přivezl rodinu z porodnice domů, měla milovaná manželka takové zdravotní problémy, že jsem zůstal doma „na paragraf“ a se synem jsem z nutnosti obrážel první povinné kontroly sám. Poprvé jsem si stav věcí uvědomil u ortopeda. Na výkřik z ordinace: „Další maminka!“, jsem zkusil, nevím proč, nasadit basbaryton a o něco hlasitěji odpověděl: „Už jdeme!“ Nevadí mi být středem pozornosti…
V počítači, kam sestra ťukala naše nacionále, byly jen kolonky dítě-matka. Kam s otcem? Souhlasil jsem, čistě kvůli programu, že budu tedy matkou. Tehdy poprvé oficiálně. A myslím, že nám byla věnována velmi nadstandardní pozornost. Pak začala žena chodit, já zase pracovat. První návštěvu u pediatra paní oplakala, neb pochopila, že je nemožná a všechno dělá špatně. Tudíž si na příští návštěvu domluvila čas, kdy jsem mohl také.
Dva dospělí a dítě na dva dospělé. Náš tým si předem rozdělil úlohy. Žena komunikovala, já manipuloval dítětem, to se neodolatelně usmívalo. Paní byla s návštěvou navýsost spokojena. Zkrátka, od té doby chodíme k dětským lékařům se ženou společně a žijeme šťastně, dokud nezemřeme. Což doporučuji všem.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
