Tatínek Emanuel (48): Řeč mého syna

Takže dostane odrážedlo a jde si jezdit na chodbu před náš byt. Vypozoroval jsem, že šťastné dítě je buď špinavé, nebo mokré, nebo vyluzuje neskutečný hluk. Nebo všechno dohromady. Během dvou minut jsouce vylákána pro sebe libým rachotem se z okolních bytů vybatolí ostatní miminka. A na chodbě to začíná vypadat jako na Hlavním nádraží. Mám dojem, že dětský hluk se nesčítá, ale násobí.

Jelikož nechci terorizovat celý dům, pozvu miminka k nám do bytu. Časem za nimi přijdou i rodiče, případně prarodiče a návštěvy. Nevím, jaký je početní rozdíl mezi mikroškolkou a školkou.

Zkrátka v jednom pokoji si hrají miminka, ve druhém dospělí pijí kávu, čaj, vodu a pojídají zákusky. Občas se mezi nás přijde nějaké dítě napít, zobnout si, případně si nechat nasadit odpadlou část hračky.

Když máme dojem, že decibely odvedle přesahují hladinu hluku startujícího tryskáče, obětuje se někdo z dospělých a jde uklidňovat. Kdyby se ozvalo ticho, asi bychom vyrazili všichni.

Taková ta pravá rodičovská pohoda. Vyprávíme si, kdo z nás jak svoje miminko opařil, popálil, odřel, natloukl. Které miminko ještě co neumí, které se jak vzteká, co odmítá a tak. Vzájemně si foukáme dušičky tím, že si ukazujeme, že v každé rodině je něco špatně. Tudíž každý vidíme, že nejsme tím nehorším rodičem na světě.

Do toho přijde moje nemluvně, strká mi před nos plastovou rybičku a radostně volá: „Ý-JA, Ý-JA!“ „Ale jdi, ty, osel přeci dělá Í-Á, ryby nemluví…“ Má čínská sousedka je zaujatá a nechá si ode mě rozhovor přeložit. Pak se zasměje a vysvětlí mi, že čínsky se ryba opravdu řekne Y-JA. (Omlouvám se těm, kteří vládnou čínským jazykem. Přepisuji foneticky bez znalosti správné transkripce.)

Skvělé, moje nemluvně se učí čínsky! Je to dobře? Kovářova kobyla zase chodí bosa. Jsem učitelem češtiny. Většina mých spolužáků studovala obor kvůli české literatuře. Nás, exotů, kteří jsme měli zájem o jazyk, bylo málo. Sám jsem mluvil od roka svého věku. A synovi jsou dva pryč a omezuje se na asi deset slov. Když od něj chci, aby něco udělal, tak si přetáhne přes sebe deku a řekne: „Mimi není!“ Což je jeho nejdelší souvislá věta.

Ne, že by neuměl komunikovat. Ale vyjadřuje se většinou nonverbálně. Poklepání na plenku znamená: „Přebalte mě.“ Poklepáním na nos si říká o odsání. „Mňam, mňam,“ to značí, že chce jíst. Zvířata pojmenovává podle zvuků, které vyluzují – mňau, haf, gaga, pipi, koko, chro-chro, bú…

Vytvořil si zvláštní způsob přechylování. Bambo-táta je medvěd. Bambo-máma je medvědice. On sám je mimi-táta. Kamarádka Žanetka je mimi-máma. Vyžaduje ode mě, abych mu jasně definoval, který živočich je máma a který táta… Když mu nejsem schopen říct, jestli ta ryba, žába, zajíc jsou máma nebo táta, dívá se na mě se značným despektem. Manželka mu totiž odpovídá okamžitě, vymýšlí si. Já ne.

Když už dítě mluví s námi rodiči, vystačí si se slovy: „Ne a není.“ Nicméně s cizími se dává do delších disputací. Před pár dny si asi pět minut povídal s nějakou starší holčičkou ve svahu nad sáňkami. Dohodli se, že budou jezdit spolu na jedněch sáňkách. Když jsem od holčičky vyzvídal, co si říkali, tak opáčila, že normálka…

Teď si syn hraje hru jam-jam. Sám si ji vymyslel. Hra spočívá v tom, že stoupnete na každý železný kryt, který potkáte. Na malém kanálku vykřiknete: „Jam!“ Na větším kanále: „Jam-jam.“ Na ventilačních šachtách od podzemních garáží, kam vás musí tatínek vysadit, zvoláte vítězoslavně: „Jam-jam-jam-jam!“

Musím se příležitostně zeptat sousedky, jestli to neznamená něco v čínštině. Konec konců, ona na své děti mluví čínsky, její muž česky a rodiče spolu rozmlouvají anglicky. Z jejich dětí magoři nejsou. Já byl odchován československou televizí a nezanechalo to na mně negativní následky. Tak si budu říkat, že kolik řečí bude dítě znát, tolikrát bude člověkem. Jenom musím nějak zjistit, zda se syn učí mandarínskou čínštinu nebo nějaký dialekt. Neumíte někdo čínsky?

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala