Tatínek Emanuel (47): Co prožívá nemocné dítě?
Když se mi narodil syn, měl jsem takovou úplně mylnou nevědeckou představu, že jeho duchovní vývoj bude kopírovat vývoj nitroděložní. Tedy že začneme s inteligencí jednobuněčnou, časem postoupíme přes ryby a obojživelníky k ptákům, nakonec dojdeme k savcům. Syn bude postupně chytrý jako kočka, pes, delfín, lidoop… A nakonec z něj bude člověk.
Ale všechno bylo jinak. Syn mě překvapoval už od začátku. Miluje zvířátka. V zoo, v chlévě, na obloze, v lese, v knížce, v muzeu. A ať jsou pravá, vycpaná nebo na fotografii, bezpečně je poznává. Což překvapivé není. Ale že je poznává i v knížce pohádek, kde je medvěd hodně abstraktně pojatý, modrý, má na hlavě kšiltovku (správně čepici s dýnkem) a řídí auto, tím mě překvapil. Zkrátka jeho mozek myslí po lidsku už od počátku a je schopen slušných intelektuálních výkonů. To, že lépe vidí a slyší než já, to už je jiná smutná kapitola…
Když byly synovi právě dva roky, rozhodla se manželka pro odebrání dudlíku (správně šidítka). Že mu to křiví zuby a jistě je to i příčina jeho málomluvnosti. Já bych mu ho nesebral. Protože si myslím, že díky dudlíku si nikdy nic nepatřičného nestrkal do pusy a necucal si prsty. Ale pro klid v rodině i dvouletý syn musí přinášet oběti.
Nicméně i má dobrá choť už po první noci přistoupila na kompromis. Dudlík ano, ale jen na spaní. Jinak se strčí pod polštář a bude tam, dokud se nepůjde spát. Syn sice zjevně nesouhlasil, ale vymyslel důmyslné řešení hodné Chytré horákyně. Během dne často mizel. Lezl si totiž pod polštář a pěkně si tam dudal. Matčino zadání plnil. Dudlík byl přeci pod polštářem, tak o co jde…
Pak má dobrá paní přemístila dudlík do hrníčku na lince mimo synův dosah. To on pochopil jako naprostou nespravedlnost a šel trucovat do rohu místnosti a hodinu s námi odmítal komunikovat. A schválně se vykakal do plenky, i když si jinak už říká o nočník…
No a dva dny po druhých narozeninách si sáhl na rozpálenou plotýnku sporáku. Zjevně si vztáhl instrukci: „Nesahej, pálí nebo au, bebí!“ pouze na pánev. Jakmile paní pánev zvedla, už si sáhl na tepelný zdroj. Výsledkem byly puchýře po všech prstech a dlani pravé ruky. Stane se, kvůli takové hlouposti jsme k doktorovi nešli.
Syn pak byl asi tři dny to nejposlušnější nemluvně. Ve volných chvílích si prohlížel zpuchýřovanou ručičku a evidentně přemýšlel… Za další dva dny mu po těle vyrazila vyrážka a stoupla teplota. Syn zkrabatil čelíčko, prohlížel si střídavě ručičku a vyrážku a přemýšlel a přemýšlel… O čem asi? O spravedlnosti světa? O náhodě a zákonitosti? O vlastní smrtelnosti? O tom, že přišel na svět mladý, krásný, zdravý a zažívá všechny myslitelné rozkoše, ale odcházet bude starý, nemocný a v bolestech? Nevím. Ale rozhodně bych synovy myšlenky nepodceňoval.
Tak jsem se ho přímo zeptal, jestli by mi nechtěl říci, na co myslí. Pokýval hlavou, znovu se zamyslel a pak pevně řekl: „Ne.“ Asi se domnívá, že starý táta nemůže jeho myšlenkám porozumět…
Chápu ho. Když mi byly asi tři, poštípali mě komáři. Naskákaly mi pupínky. Usoudil jsem tehdy, že už začínám stárnout, fakticky umírat, a odešel jsem si tehdy sednout vedle praprababičky na sluníčko na zápraží a taky jsem o své obavě z blízké smrti nikomu nic neřekl. Vlastně jsem si na svůj tehdejší pocit vzpomněl až teď po 43 letech. Bylo mi tehdy mizerně. Chudák syn, poodhalil lidské utrpení o rok dřív než kdysi já.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
