Tatínek Emanuel (45): Příšerné dítě

Celkem vzato, letošního přelomu roku jsme se obávali. Náš byt není tak odhlučněný, aby k němu neproniklo bujaré veselí a loňský zážitek byl celkem hororový. Zato jsme měli plán, jak přežít, pokud možno s co nejnižšími ztrátami na dětech. Jenže plán byl nevyzkoušený. A záložní plán „B“ neexistoval.

Naštěstí nám náš plán vyšel. Celkem vzato, byl to pohodový televizní Silvestr. Spát jsme šli před osmou. Když nás petardy a rachejtličky po půlnoci vzbudily, než dostal syn záchvat panické hrůzy, odnesli jsme ho k PC a pustili mu Krtečka tak nahlas, až to přehlušilo venkovní projevy. Kolem druhé hodiny ranní zase spokojeně usnul. Díky, pane Milere.

Nicméně synův biorytmus narušen byl. Podle hesla: „Protivné dítě je méně protivné venku než vevnitř,“ jsem syna v šest ráno narval do kočárku a vyjel do ztichlých ulic. Okamžitě zase usnul. Chodil jsem dvě hodiny novoročním sídlištěm a měl dost času na bilancování, předsevzetí i meditaci.

Uvědomil jsem si, jak přelomový pro nás letošní rok bude. Někdy letos zahodíme kočárky a syn se z nemluvněte stane mluvčím. Doufáme. Teď se nacházíme v období anglickou literaturou nazvané terrible two, strašlivý druhý rok asi mezi 18. a 28 měsícem. Vybavuje se mi asociace na námořní termín „oblast řvoucích čtyřicítek.“ Syn je teď prostě příšerný.

Hošík je naprostý asociál. Všem bere hračky a sám svoje brání. Trvá na tom, že se bude dělat jen to, co chce on a jen tehdy, když on to chce. Ještě neumí vyjednávat, pouští se opakovaně do naprosto ztracených soubojů. Většina přebalování, oblékání, aplikace sirupů a kapek, transport do postýlky, to všechno připomíná boj na život a na smrt. Zatím syn vždycky po tvrdém zápase podlehl, ale za několik minut se mnou se pouští do nového souboje.

Odmítá papat zdravou a vyváženou stravu. Nejraději by jen chleba, rohlíky a cokoliv bílého mléčného vyjma jogurty. Zákeřně podané maso, zelenina a ovoce u něj vyvolávají dávivý reflex. Pak je ochoten jíst potraviny vysloveně v jeho věku nevhodné. Uzeniny, špek, hodně očesnekované topinky.

Nosit chce výhradně oblečení s obrázkem medvěda, krtečka, výjimečně ovečky nebo myšky. Nerad punčocháče a sandálky (dáváme mu je místo bačkůrek, ty si zuje okamžitě, sandálky někdy chvíli vydrží). Odmítá cokoliv zeleného a chlupatého.

Nejhorší je, že existují i děti, kterých se tohle vývojové stádium nedotklo. Jsou vzorné a demoralizují tak nás, rodiče příšerných dětí.

A moje jeremiáda by mohla pokračovat donekonečna. Ale už končím s bilancováním a dostávám se k předsevzetím. Mám vlastně jen jedno – přežit tohle hrozné období. A k tomu mi třeba dopomůže meditace. A když ne, existují také antidepresiva.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala