Tatínek Emanuel (43): Stůně celá rodina
Člověk si často myslí, že už nemůže být hůř. A zpravidla ho realita vyvede z omylu. Loni na podzim byl synek taky nemocný. Měl rýmu. Když jsem tím vysvětloval, že zase nikam nemohu, protože jsem vyřízený, nechápali.
Musel jsem dovysvětlit, že jediná poloha, ve které je syn schopen spát, je na břiše s hlavou nahoře, v úhlu 45 stupňů. Tedy já sedím v křesle, na svém břiše mám syna a každých pět minut mu ve spánku otočím hlavičku a otřu nosík. Spát samozřejmě nemůžu. Nenapadlo mě tehdy, že by mohlo být hůř.
A rok s rokem se sešel a já pochopil, že může. Tentokrát je nemocný syn, já i manželka. Syn je na tom nejlíp. Jediné omezení pro něj je, že nechodí ven. Už nepotřebuje moje břicho a budí se sotva desetkrát za noc. Což je u něj průměr i v době zdraví.
Zato my, rodiče, škoda mluvit. Abych nezdržoval výčtem, bolí mě snad úplně všechno, ženu též. Mám občas problém zvednout ruku. Což je ale synovi úplně jedno. Chce si hrát.
Ona je spousta věcí relativních. To, co se jeví dnes špatné, může se ukázat jako dobré. Bohužel i naopak.
Vzhledem k míře naší únavy jsme s manželkou snad dočasně rezignovali na spoustu věcí. Respektive já před synem hájím počítač, ledničku, okna a nedovoluji mu skákat se skříní. Jinak může všechno.
Najednou ho nikdo neodhání od příborníků, botníků, peřiňáků. Všechno si může roztahat, vyzkoušet. Naučil se zacházet s rádiem a přehrávačem. Které dvaadvacetiměsíční batole si může hrát se šroubovákem, kleštěmi a kladivem?
Posledně zase zafrkal, že si chce nechat odsát nos. Výborně. „Přines vysavač. Vytáhni ze zástrčky záslepku, dej do ní šňůru. Nasaď na hadici odsávačku a sedni. Dobrý? Tak to zase ukliď a nezapomeň dát záslepku do zásuvky, abys tam nemohl sahat…“ Zvládnuto.
Samozřejmě právě teď se musel ucpat odpad u pračky. Takže: „Přines nářadí, podej šroubovák, křížovej, ty trumbelíne (nemluvím na syna spisovně). Přines něco, aby do toho odtekla voda. Nočník, to je dobrý nápad…“ Atd., atp.
Zkrátka jde to, když to jít musí. Mám dojem, že syna naše dočasná výchovná indispozice spíše rozvíjí, než aby mu ubližovala. Přestáváme si hrát, syn pomáhá při chodu domácnosti. Baví ho to. A rozvíjí. Skoro si myslím, že kdyby se bez nás ocitl sám v džungli, že už by přežil.
Takže je vlastně všechno, jak má být. Zkušenost mě naučila, že přijdou těžší zkoušky. Já jsem na tom ještě dobře, já si alespoň přes týden chodím odpočinout do práce, ale žena je pořád s dítětem sama doma, dokud ji nevystřídám.
Teď už se jen doplazit ke klávesnici a při záchvatu dušnosti, který tlumím, jak jen umím, abych nevzbudil syna, napsat něco optimistického. Třeba, že jednou, snad, bude líp…
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
