Tatínek Emanuel (39): Začlenění se do kolektivu

Využili jsme svatováclavského volna k návštěvě naší chalupy na Vysočině. Tam je počet dětí samozřejmě nižší, a proto se mezi sebou všechny znají a existují mezi nimi dlouhodobé vazby. Vím, o čem mluvím, i já tam strávil část dětství.

Na dohled našeho dvorku, kde se syn proháněl na odrážedle, sešla se menší tlupa dětí předškolního a mladšího školního věku. Dílem taktéž s odrážedly, dílem s koly. Asi deset kusů dětí. Synek si dojel k brance a pohledem i posunkem mi naznačil, že se hodlá integrovat. Tak jsem jej vypustil a představil, neboť jest nemluvnětem.

Skupina se na něj netvářila nijak. Vzali ho jako fakt. Byl ve dvaceti měsících s přehledem nejmladší. Následující chlapeček byl asi čtyřletý. Já zaujal pozici rodiče sedícího a pozorujícího.

Nejprve děti zmateně pobíhaly a ječely. To šlo synovi moc hezky. Pak se dohodly, že budou závodit. Jediná možná trať vedla po účelové komunikaci kolem rybníka, ke kostelu a zpátky. Asi 800 metrů. Mám to synovi umožnit, nebo ho mám znemožnit?

Té silničky, kde projede jedno auto za hodinu a kde je dokonalý přehled, jsem se nebál. Když jsem na ní jako dítě hrál vybíjenou, nikdy se nic nestalo. S rybníkem to bylo horší. Já jsem do něj spadl s kolem asi před čtyřiceti lety, když mi bylo pět. Voda mi tehdy byla asi do půl prsou a zapadal jsem do bahna. Nevybagrovali ho mezitím?

Tak jsem zvážil všechna pro a proti a zůstal mlčícím a pozorujícím rodičem. Jen jsem změnil stanoviště. Kdyby syn spadl kdekoliv do rybníka, byl bych u něj asi za dvě minuty. Za další minutu ho budu mít venku a začnu s oživováním. Bez vzduchu by jeho mozek měl vydržet nejméně sedm minut, spíš víc. Nikdy jsem to nedělal naostro, ale jsem hrdým nositelem Průkazu zdravotníka zotavovacích akcí. A třeba tam ani nespadne. A když spadne, tak se nemusí začít topit, že? Manželka říká, že synovi dovoluji o hodně víc než ona.

Takže jsem si v duchu opakoval zásady srdeční masáže, dýchání z úst do úst a nastavil si na mobilu číslo 155. Syn zatím nadšeně rejdil po vytyčené trase. Absolvoval ji celou a nebyl ani v kategorii odrážedel poslední. Dva závodníci nedokončili. Jednomu se rozpadl stroj. Druhý se potloukl a s brekem závod vzdal. Syn sice taky dvakrát spadl, ale otřepal se a pokračoval. Jeho prestiž v kolektivu celkem vzrostla.

A pak přišel synův hvězdný okamžik. Kolektiv se dohodl, že se bude věnovat přízemní akrobacii. Nějaká asi devítiletá holčička, co chodí na gymnastiku, bude ostatní učit svoje kousky.

Syn se sebral a šel domů. Po chvíli se vrátil s matrací. Máme jich doma pro návštěvy dost. Ukázal k našemu domu a zavelel: „Tam!“ (Jedno z asi pěti slov, která tehdy uměl.) Skupina odpochodovala k nám domů a vynosila všechny matrace. Rozložili si je po zemi a začali cvičit.

Syn zkoušel všechno. Kotouly vpřed i vzad, hvězdy obouruč i jednoruč… Jak se všechny ty figury jmenují. Všechno s dopomocí. Děti se smály a on se taky smál. Když se začalo stmívat a padala rosa, vyhlásil jsem konec a všichni se rozešli do svých domovů.

Druhý den se přišla dětská delegace zeptat, jestli si s nimi zase bude Háša hrát. (Hlavně asi chtěli ty matrace.) Dovolil jsem to. A tak se ze syna stal plnoprávný člen dětského kolektivu.

Z toho plyne poučení. A nejen pro děti. Když se chcete integrovat, do ničeho příliš nemluvte. Dělejte to, co ostatní a udržujte stejnou rychlost. Hodně se smějte, když je čemu, a občas mějte dobrý nápad. Pak je úspěch zaručen.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala