Tatínek Emanuel (37): Loučení s kočárkem
Už z názvu vyplývá, o čem že chci dnes vlastně psát. Vždycky, když jsem se s kočárkem prodíral přes kořeny, kameny, hustý porost a brodil se potoky, snil jsem o době, kdy se syn bude pohybovat po vlastní ose a za pohon mu budou sloužit jeho vlastní nožičky. Teď ta doba pomalu nastává. A jako všechno v životě, na co se člověk těší, o čem sní, v co doufá, když to nastane, teprve tehdy si uvědomí všechna ta úskalí, která předtím neviděl, nevnímal…
Tedy musím přiznat, i když to přímo nesouvisí, že kočárky máme čtyři. Jelikož jsem se ženil a měl dítě jako téměř poslední z okruhu svých přátel, známých, sousedů a kolegů, tak když jsem vyhlásil: „Přineste, co komu doma překáží po dítěti, bude to vbrzku potřeba,“ sešly se nám čtyři kočárky, dvě vaničky, dvě „papací židličky“, tři nočníky, čtyřicet šest plyšáků, devět přepravek od banánů oblečení, čtvero dětských kol… A pak jsem přestal počítat, protože se syn narodil a já už přestal mít na všechno čas.
Věci to nejsou nové. Zejména kočárky jsou záležitostí pro kutily. Samé už nevyráběné kusy bez dostupných náhradních dílů, opotřebované až běda, zhusta poškozené, pera stržená, části ztracené, nalomené, obroušené, deformované… Naštěstí já jsem kutil. Tak jsem si je zprovoznil. Jeden je v záloze ve sklepě, jeden u tchána, dva používáme.
Základnímu kočárku říkáme „křižník“. Je to kombinace „ležaté klasiky“ se sedačkou. Váží asi 20 kg. Má nafukovací gumy. Průchodnost terénem je úžasná, brodil jsem s ním Mumlavu. Únosnost nepředstavitelná, mimo dítě uveze basu piva a obvyklý nákup. Ale nevejde se všude a manipulace s ním je obtížná.
Do městské hromadné dopravy se ideálně hodí „torpédovka“. Váží sotva tři kila. I manželka ji snadno popadne i s dítětem pod paži a vyběhne ladně jako gazela do autobusových či tramvajových schodů… Ale jsou to „golfové hole“ a příliš toho neuvezou, špatně se v nich spí. Na dlažbě čekám, kdy že to kolečko už uletí…
Kočárek se postupně stal částí mé identity. Dávám už automaticky znamení řidiči MHD, že hodlám nastoupit s kočárkem, i když jsem zrovna výjimečně bez kočárku… Pokud nakupuji, opět výjimečně bez kočárku, samovolně provádím pohyby nákupním vozíkem, jako bych uspával miminko…
A hlavně, vše co potřebuji, je v kočárku. Potřebuji toho vlastně dost. Hadr na otření atrakcí na dětském hřišti, pokud je po dešti, vodu na umytí zaneřáděných atrakcí, pokud jsem po ránu první na hřišti a užívala si tam života problémová mládež. Voda se dá použít i na umytí potomka a sebe sama před krmením. Dále pak vozím přebalovaní set (podložka, asi tři plenky, vlhčené ubrousky, rybilka, sáčky na použité plenky), pískový set (lopatička, kbelíček, bábovičky, autíčka atd.). Nesmím zapomenout na vodu a potravu pro dítě, případně pro řidiče kočárku, obé aby vystačilo na minimálně 12 hodin, potom na oblečení pro případ masivního ušpinění dítěte a změny počasí, tedy také mám krycí igelit, deštník, pláštěnku a holínky, pokud na meteorologickém radaru vidím blížící se dešťová mračna.
Aby odstavec nebyl už příliš dlouhý, až do dalšího uvádím opalovací krém a lékárničku, kde je zejména dezinfekce, náplasti a obinadlo, i když jsem právě uvedené na svého potomka nikdy nepoužil. A vzhledem ke stáří kočárku také vozím šroubováky, kleště a drát. To už jsem použít musel. Občas podle cíle cesty přibalím odrážedlo-motorku nebo míč.
Řekněte mi, kde tyhle věci mají rodiče, kteří své dítě nosí na ruce nebo v nějakém vaku, ať už jakékoliv důmyslné konstrukce? I bez nářadí je toho trochu příliš…
Navíc kočárek je použitelný jako postýlka a „krmící židlička“. Když má dítě záchvat vzteku, potřebuje se válet po zemi a nemá se k plánovanému odchodu, můžete ho prostě „narvat“ do kočárku a odjet. Pamatuji-li se dobře, použil jsem tohle krajní řešení jen jednou, ale v záloze je. A syn má dobrou paměť.
Pokud jste s kočárkem v přírodě a dítě vysadíte, aby si pobíhalo po lukách a lesích, stává se kočárek i orientačním bodem. Na hřišti, pokud si dítě zaleze do kočárku, je to jasný signál, že už chce domů.
Ale teď už syn má fyzicky na to chodit sám a do kočárku se mu chce den ode dne méně. Pokud ho vypustím mimo hřiště, stává se kočárek významnou překážkou při synově pronásledování. U syna mají, snad dočasně, nožičky ve vývoji převahu nad mozkem, tedy rychleji běhá než myslí. Je schopen vletět pod cokoliv, obtěžuje cizí psy i chodce, šlape do všeho…
Když si tak po sobě čtu, k čemu všemu je mi kočárek, kladu si otázku: „Je vůbec možné vychovávat dítě bez kočárku?“ Evoluce mě učí, že se buďto nové situaci přizpůsobím, nebo vyhynu. Budu se tedy snažit přizpůsobit, ale bojím se, že lehké to nebude.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
