Tatínek Emanuel (33): Talenty všeho druhu
Je vedro. Kdyby záleželo na mně, ležel bych někde ve stínu pod stromem a snažil se důsledně se nehýbat, abych se dále nepřehříval. Ale na mně nezáleží, jsem otcem sedmnáctiměsíčního potomka. A tak jdu radostně na dětské hřiště! Třeba ho utahám dřív než on mě.
Učíme se tam oba. On vidí, co provádějí ostatní děti, a snaží se je napodobovat. Já sleduji, co dělají s dětmi jejich rodiče, a občas něco shledám také za napodobení hodné…
Jelikož se dívám na svět dospělýma očima, porovnávám svého syna s ostatními přibližně stejně starými robátky. Co umí on, co umějí oni. V tom se od syna liším. On zkusí všechno, co vidí, věk nevěk. Samozřejmě, že vím, že každé dítě se rozvíjí velmi individuálně. Ale jsem jen člověk. Jak to, že tahle holčička umí něco víc než můj syn? Je tak tupé moje dítě nebo já, že jsem ho tohle (úplně jedno co) ještě nenaučil?
Ale výše popsanou situaci zažívám málokdy. Nevím, jestli je naší (mou a manželčinou) zásluhou, ať už genetickou, nebo výchovnou, že syn patří spíše mezi obdivované děti. Ne úplně oprávněně, abych byl objektivní. Kluk je štíhlý nebo hubený. To záleží na úhlu pohledu. Tudíž je neuvěřitelně obratný. A jelikož je obratný, využívá toho a je neustále v pohybu. Potravu nepřeměňuje na tuk, ale na energii a nepřibírá, a tak zůstává obratným. Tam se to zacyklilo.
Ukázal jsem synovi jednou kotrmelec, tedy kotoul. A on jich střihl deset za sebou. Na jedno předvedení pochopil schody, žebřík, provazový žebřík a šplh o tyči s přírazem. Pak jsem se zalekl a přestal mu předvádět, co se dá s tělem dělat. Mám sice humanitní vzdělání, ale umím si částečně spočítat, částečně odhadnou, že syn má při své hmotnosti asi třikrát menší zatížení na plochu chodidla než já. Takže když skotačíme, je to jako když si hrají mamut a veverka. A mamut je z toho po čertech unavený…
Nejsem ale jediný synův vzor. Viděl asi osmiletého kluka vyběhnout skluzavku obráceně. Tak nelenil a zkusil to taky. Napodruhé to vyšlo. Skluzavky spojené s nejrůznějšími prolézačkami jsou vůbec synovou oblíbenou atrakcí. Je schopen absolvovat s hbitostí kočkodana tuhle opičí dráhu padesátkrát za sebou. Zatímco ostatní rodiče musejí svým potomkům nahoru pomáhat, já ho jen okřikuji, aby nepředbíhal.
A kvůli jedné situaci právě píšu tenhle článek. Jistá maminka, když viděla obratnost mého syna, tak se opravdu rozplakala nad svou o měsíc starší dcerou, která jen seděla, koukala a nic. A tak začala dávat své dceři mého syna za vzor a nutit ji taky do prolézání. A bác! A pláč!
Někteří rodiče mají tendenci se svými dětmi chlubit, zdůrazňují jejich přednosti. Jiní rodiče se za svoje děti stydí a vidí hlavně jejich nedostatky a „nedostatky“. Já se snažím být objektivní. A jsem natolik objektivní, že si přiznávám, že to nejde.
Tak jsem šel tu cizí maminku uklidňovat, že můj syn zas není tak skvělý a její dcera není špatná. Syn váží deset a půl kila, její dcera při stejné výšce čtrnáct. Stokilový člověk prostě nemůže dělat to co pětasedmdesátikilový, váhový poměr je zhruba stejný jako u našich dětí.
Ta holčička měla mnohonásobně lepší slovní zásobu než můj syn. Neměla plenky, prý úplně sama jí. A hlavně – spí prý v noci bez přestávky! Můj syn sice zvládá akrobatické figury, ale vzbudí se desetkrát za noc. Musí mít opravdu hlad a jídlo mu musí obzvláště chutnat, aby milostivě vzal lžičku do ruky a byl ochoten se najíst sám. Když jsme mu poprvé ukázali nočník a pantomimicky mu vysvětlovali, k čemu že je, měl tříminutový záchvat smíchu, až se mu kutálely slzy z očí.
Prostě každé dítě je ve stejném věku vývojově někde jinde. Až jim bude třicet, srovná se to. A pokud ne – lidstvo potřebuje talenty všeho druhu.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
