Tatínek Emanuel (31): Výchovné chyby

A tu mě napadlo, že já jsem ještě daleko horší netvor než ony firmy, které s vidinou mrzkého zisku potírají oholené potkany voňavkami. Já testuji své výchovné metody na svém vlastním dítěti! Přičemž jsou tyto moje metody nevyzkoušené a neschválené! Nebylo by správnější předat potomka do rukou odborníků v patřičném výchovném ústavu? Nebo se mám nadále spoléhat na matku přírodu a svou rodičovskou intuici?

Každý děláme chyby. Některé jsou úsměvné. Třeba když můj děda pojal podezření, že jsem coby batole onemocněl dětskou obrnou. Seznal, že moje hybnost znenadání dramaticky poklesla, a proto mě bez váhání v náručí odnesl k pediatrovi. Ten diagnostikoval můj stav tak, že mi děda při přebalování narval obě nohy do jedné nohavice, tudíž nemohu chodit.

Jiné chyby jsou závažnější. Moje matka se mnou v mém útlém věku svedla polštářovou bitvu s takovou intenzitou, že jsem i s polštářem v náručí skončil na žebrech radiátoru. Tuším pět stehů na zátylku. To už si i matně vzpomínám, byly mi tak tři, dostal jsem jako bolestné úžasnou pistolku… Abych jen nepomlouval svoje předky, i já dělám chyby.

Dítě chce stále nové a nové podněty, se kterými by si mohlo hrát. Zejména ho zaujaly některé putovní svatební dary, které skladuji od naší svatby. Teď se hodí. Jedním z nich byla jakási sada špachtliček, snad příbor na konzumaci pizzy… Myslel jsem si, že jsou neškodné. Až mi syn v nestřežených dvou minutách udělal ze židle vyřezávanou židli. Jedna strana těch špachtliček byla ostrá jako břitva.

Naštěstí můj syn už pochopil, že se musí spoléhat hlavně sám na sebe, a tak ho ani nenapadlo se pořezat. Ze stejných důvodů, kdykoliv ho nesu na ramenou a vidí futro, správně zárubeň, spustí na metr od něj řev, abych se při podcházení trochu skrčil, protože jinak ho to bolí. Taky když s ním sjíždím ze schodů, pevně se drží, protože ví, že vypadnout není příjemné…

Ale to mluvím o vyložených „minelách“, které jsou každému hned jasné a já si je zpětně také přiznávám. Ale nejhorší situace jsou ty, když vlastně nevím. Třeba tato – je ekologičtější používat jednorázové nebo látkové pleny? Ono to vypadá velmi ekologicky používat a prát stále stejný materiál. Ale já s dovolením nechodím a nebudu chodit prát pleny k řece a mlátit do nich klackem. Takže zapnu pračku. Spotřebuju vodu, elektřinu, prášek, aviváž. Je to menší zátěž pro životní prostředí než jednorázová plena v popelnici? Nějak si ta fakta neumím převést na společného jmenovatele. A konec konců, stejně mi zavinování do látkové pleny nejde. Zkoušel jsem to podle příručky na medvědovi, ale zdá se, že zahraniční příručka popisovala jiný tvar pleny, než je ta česká. Sestra u pediatra mi to odmítla předvést, protože to už přece nikdo nedělá a v čekárně čekají lidi.

Možná, že jsem tupec na látkové pleny. Jsem sice modelář a dokážu si pohrát s leteckými součástkami o zlomcích milimetru, ale třeba mikrotenové sáčky v supermarketu jsou mojí noční můrou. Ostatní je vezmou a rozevřou. A já s nimi bojuji často i s použitím zubů a ony ne a ne se otevřít… Ale to jsem zas někde jinde.

Zkrátka čím déle jsem se synem, tím více si uvědomuji, kolik toho nevím o jeho výchově. Kolik toho dělám nesprávně a co všechno vlastně nevím, jak se má dělat správně. Ale vím, že kdybych začal nastudovávat odborné texty a ptát se odborníků, bylo by to na úkor času, který se synem trávím.

Takže synku, promiň prosím, že spoustu věcí s tebou a kolem tebe dělám špatně. Ale všechno dělám v nejlepší víře a s láskou.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala