Tatínek Emanuel (30): Jak je to s malou?

Že si v tomto článečku chci posvítit na choulostivé až intimní téma vyplývá z toho, že doma nemám malou dceru, ale malého syna. Ano. Chci psát otevřeně o potížích, které vznikají, když si osoba opatrující dítě v kočárku potřebuje odskočit.

Hřišť máme na sídlišti, jak jsem psal už minule, skoro nepočítaně. Ale veřejné WC ani jedno. Netuším, jak se tenhle problém řeší na západ od nás. Dokud má dítě plenky, tak se dá na lavičce kdekoli přebalit. A když je nemá, prostě se jde za hřiště na trávu, nebo tam, kde si rodič myslí, že akt nebude budit veřejné pohoršení a na zemi nejsou kabely…

Je to tak správně? Anebo je těch hřišť v okolí hodně právě proto, aby měl rodič vždy čas do 5 minut s potomkem dorazit domů?

Ale co když lidskou potřebu pocítí rodič, jehož dítě ještě neodrostlo kočárku? Musí se domů? A co když opustíme svět hřišť?

Například v pražské zoo je to buď skvěle vymyšlené, nebo to pro tatínky prostě náhodou klaplo. Mohu s kočárkem všude zajet až k pisoárům a potom k umyvadlu. Netuším, jak tenhle problém řeší maminky. Jestli si vyjmou dítě z kočárku a odnesou do kabinky, zajedou do kabinky i s kočárkem nebo nechají kabinku otevřenou a kočárek před ní…

Trochu problém je v zoo s přebalovacím pultem. Je snad na každém WC. Dámském. Takže chtě nechtě hurá na dámy. Zrovna jsem tam byl poslední dubnový den, kdy bylo naposledy levnější vstupné a daly se koupit výrazně levnější permanentky.

Před každým dámským WC byla dvacetihlavá fronta. „Dovolíte, já si tam jdu jen přebalit dítě… Safra, to je patent tohleto. Dámy, netušíte některá, jak se dá ten přebalovací pult sklopit?“ Napodruhé jsem už přebaloval dítě na podložce na zemi kdesi u Gočárových domků.

Ale on se problém netýká jen veřejného prostoru. Sousedka mi líčila, jak si malá dcera doma zlomila nohu a přitom se na ni celou dobu dívala ze záchoda. Když naše dítě začalo chodit, manželka také přestala zavírat dveře na WC. Tak jsem si zase jednou udělal v jídelně ve škole, kde učiteluji, anketu mezi kolegyněmi, zasloužilými matkami, jak je to s tím zavíráním dveří…

Žádná je nezavírala, když byly děti malé! Některé připustily, že už by je mohly začít zavírat, když jsou děti před maturitou. Jedna kolegyně, co má WC proti vchodovým dveřím, měla pikantní historku, jak si manžel přivedl z práce několik kolegů na návštěvu…

A já si zase jednou ověřil, že co jsem považoval celý život za svoji vrozenou mužskou výhodu, může se za jistých okolností nevyplácet. Zatímco žena na WC je k dítěti čelem a ve stabilní pozici, já stojím k synovi zády a v poloze poněkud vratké…

Dítě, nevím, jestli každé nebo jen moje, je nadáno tím, že vždycky provede to, co v dané situaci škodí nejvíc a ještě je zvídavé jak stádo opic. Pochopilo, že věci označované „fuj a ee“ jsou obzvláště prozkoumáníhodné…

Takže si mohu hlavu ukroutit, až mě za krkem bolí, co si vymyslí tentokrát. Jestli mě zkusí s rozběhem taranovat nebo mi jen vrazí hlavou zezadu do kolena tak, že podklesnu. Taky se umí bleskurychle prosmyknout kolem mě a vyplivnout do mísy dudánka. Nebo tamtéž strčit ručičku či hlavičku nebo obojí nebo shodit dolů prkýnko, variantně i s poklopem… Kdo se má při tom soustředit?

Některé kolegyně a známé nutí své manžely, zejména ty s problémovou prostatou, aby vykonávali i svou malou potřebu vsedě. Ale já jsem se hrdě rozhodl touto cestou nejít.

Zpočátku byv nucen si odskočit strkal jsem dítě do postýlky. (Ohrádku jsme zrušili už v jeho 9. měsíci. Pochopil, že je to klec a nechtěl do ní.) To bylo řevu a vyčítavých pohledů a fňukání…

A pak jsem ho začal vést k samostatnosti. Prostě za sebou dveře zavřu. Syn je sám ve zbytku bytu. Ať si zvyká. Až mu umřeme, bude také sám na světě. A té důvěry si, zdá se, váží. Rozhodně si ještě při mém pečování nezpůsobil ani úraz, ani bebe…

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala