Tatínek Emanuel (27): Zpátky do dětství

V poslední době se mi takových situací přihází nepřeberně. Zažívám se svým synem okamžiky, které jsem už kdysi prožíval, ale sám jako dítě. Vybavují se mi vzpomínky na děje, o kterých jsem nevěděl, že se udály. Ale teď mi znovu běží před očima a překvapivě se mi vracejí i dotykové a čichové vjemy. Abych to demonstroval:

V rámci akce „Poznej alergie svého syna“ jsme se ženou vzali potomka na nedělní výlet do botanické zahrady. Celkem bez příhod. Kromě jediné.

Rozprostřeli jsme se na louce, kde totéž učinily desítky dalších skupinek s dětmi i bez. Náš syn sice všude pobíhal, ale pečlivě se vyhýbal všem sobě neznámým. (Syn teď – 14 měsíců – prožívá období, kdy je velice ostražitý vůči lidem, se kterými se nestýká běžně.) Až se evidentně spletl. Pověsil se zezadu na nohavici neznámého staršího pána. Džíny jako džíny a kdo by se ve čtrnácti měsících při výšce 85 cm díval výš? Asi si myslel, že jsem to já.

Blik. Rok 1969. Jsou mi dva roky. Drážďany. Časné jaro, sychravo, nevlídno. Bolí mě nožičky. Nějak jsem se zaběhl, ani jsem nevěděl, že jsem ztracený. Obtáčím se kolem nohavice svého otce se slovy: „Tatí, já sem už strašně unavenej.“ A okamžitě usínám. Budím se až v autobuse a matka mi líčí, co se vlastně stalo.

Ta nohavice nebyla tatínkova. Na přechodu pro chodce jsem se obtočil kolem tesilové nohavice cizího východního Němce, který tam se svou přítelkyní nevinně přecházel. Tomu „tatí“ rozuměli oba. Němec bezmocně zvedl ruce. Asi to měl nacvičené ještě z kapitulace wehrmachtu. Jeho přítelkyně se do něj pustila v tom smyslu, o kolika svých dětech jí ještě neřekl…

Auta se rozjela, ale vzdávající se Němec s kolem nohy obtočeným spícím českým dítětem stál v půlce přechodu. Tak mě našla moje máti. Odtrhla mě od Němce, kterého už přítelkyně opustila, snad jen pro ten okamžik. Máti se omluvila a odnesla si mě.

Byl jsem sice přitom, ale stojící spící. Nevím, zda to proběhlo přesně tak. Znám to jen od své matky, jejíž němčina – na rozdíl od její fantazie – nebyla excelentní.

Rozhodně se mi tahle vzpomínka právě teď vybavila. Ten dotyk tesilu na obličeji… A šel jsem se omluvit onomu pánovi, který měl pět vnoučat, jak jsem v rozhovoru seznal, tudíž byl na podobné ataky zvyklý.

Vypadá to, že si se svým synem začnu prožívat znovu své dětství.

A propos s tím vzdáváním… To mi bylo asi pět. Listonoška přinesla dědovi důchod. S dědou se znala a chodila k nám do kuchyně na kafíčko. Vůbec netušila, že si zrovna hraji na Čtyři v tanku a pes a jsem s pistolkou schovaný za křeslem. Obklíčil jsem ji nenápadně a zvolal hlubokým dospělým hlasem: „Haende hoch!“ No ano, neudržela moč… A i když se jí děda dlouho omlouval, tak na kafíčko do kuchyně přestala chodit.

A to ještě zdaleka nebyla ta největší pitomost, kterou jsem v dětství provedl. Ale kam až mě to vzpomínky odvedly od mého syna! Zkrátka, kdykoliv mi někdo řekne, že syn je celý já, lehce sebou trhnu. Jestli existuje dědičnost, tak se mám na co těšit!

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala