Tatínek Emanuel (26): Homo novus*
A kdy že se vlastně stává dítě plnoprávným člověkem? Nějaká ta lidská, potažmo občanská, práva získá okamžikem početí nebo narození, o to se přít nechci. Ale uřvaný, pokakaný kojenec, který neumí mluvit, je to plnohodnotné lidské individuum?
Podle mě se dítě stane úplným člověkem až v okamžiku, kdy ho za člověka uzná okolí a začne ho jako člověka respektovat, uznávat. Což právě syna potkalo jednou takhle v neděli, když mu bylo třináct měsíců a kousek.
Byli jsme na návštěvě v rodině, kde měli psa. Takového malého šťěkanátka, asi tříkilového krysaříka, z toho měla ta chlupatá a nervózní věc rozhodně nejvíc. A čím smíšenější rasa, tím chytřejší jedinec, samozřejmě.
Pejsánek začal žárlit. Celá hostitelská rodina kolem mého syna, psíček byl najednou vosk. Bodie, tak se ten chlupatec jmenoval, vyhodnotil situaci zjevně tak, že převaha je na jeho straně. Sice měl třetinovou váhu a velikost, ale zubů plnou mordu, zatímco syn má zubů sotva polovinu předepsaného stavu a v pohybech ještě není nejjistější. A tak Bodie na mého syna Hášu vystartoval.
Nejprve se ho pokusil zahnat štěkotem zblízka. Háša se ulekl a při prvním štěknutí sebou trhl. Ale nerozbrečel se, neztuhnul ani neutekl. Zůstal stát. Hlava hostitelské rodiny psa okamžitě vyplísnila a ten se s provinilým kňučením klidil do kouta. Jenomže hlava cizí rodiny musela kdesi cosi vyřídit a odebrala se pryč. A Bodie si opět troufnul. Zase přiběhl k synkovi a začal mu nepřátelsky blafat deset centimetrů od stehen.
Nevím, jestli si to synek promyslel, nebo reagoval spontánně. Napřed sebou zase trhnul, ale pak… Vyspílal psovi sám. Ne že by uměl mluvit. Prostě zvedl ruku ve stejném gestu jako přednosta navštívené domácnosti před chvílí a se stejnou dikcí ze sebe začal vyrážet artikulovaný proud slabik.
Z psího pohledu to muselo vypadat, že to malé, konkurenční stvoření mu laje lidskou řečí. Tedy, ergo kladívko, že je to člověk, i když malý. A člověk je jeho pán. A tak milý Bodík stáhl ocas mezi nohy, svěsil uši, což by čistokrevný krysařík, myslím, nezvládl, a s provinilým zakňučením se odebral do svého kouta.
Za chvíli dostal synek palačinku. Ne že bychom ho živili výhradně palačinkami, ale učíme ho, že venku jez, co ti dají… Pejsek k němu přišel a začal loudit. Háša ví, asi na houbách absolvoval o tom nějakou přednášku, že my lidé pejsky krmíme, a tak mu kus palačinky strčil rovnou do tlamičky. Krysařík se zatvářil slastně a dotvrdil smlouvu, kterou my lidé s pejsky máme o vzájemném soužití, když mu nastavil hlavu k podrbání. A syn ho podrbal. Mimochodem si počínal jemněji, než jak sahá na nás, své rodiče…
A tak byl můj syn jedné březnové neděle uznán představitelem fauny za pána tvorstva.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
*Znamená latinsky nový člověk. Ve starém Římě se tím výrazem pojmenovával propuštěný otrok, který se vracel do společnosti svobodných lidí.
