Tatínek Emanuel (25): Hovězí nápady

A nevím proč, všichni dospělí se proti mně spikli a pořád mě myli. Většinou ve studené vodě. Což se mi, vzpomínám, hrubě nelíbilo. A jelikož jsem byl dítě činu a nápadité k tomu, vymyslel jsem geniální plán, jak být dle svého soudu čistý, aniž bych se musel mýt.

Pamatuji si, že jsem se svlékl do naha, posypal se notně solí, abych byl chutnější, a lehl si telatům na seno. Předpokládal jsem, že budu olízán dočista do čista…

Myslíte si, že je slast válet se nahý na seně nebo že telátka mají sametové jazýčky nebo že sůl ve zpocených vlasech „nekouše“? Tak se mýlíte stejně, jako jsem se tehdy při plánování mýlil i já. Navíc jsem byl nalezen dospělými, vystaven všeobecnému posměchu, odvlečen do kuchyně a vydrbám v neckách, pohříchu ve studené vodě.

Babička prohlásila, že to ode mě byl nápad vpravdě hovězí. Což se u nás vžilo, takže některé moje nejbrilantnější myšlenky byly rovnou označovány za hovězí nápady a šmahem odmítány.

Později, když už jsem měl po pubertě, babička připustila, že i můj otec v dětství míval hovězí nápady, i když se jim tak tehdy neříkalo. Za nejzářnější příklad hovězího nápadu považuji to, co otec vymyslel a vykonal v noci před tím, než měl nastoupit po prázdninách zase do školy, tuším do druhé třídy. (Stejně chodil do jednotřídky.)

Přivstal si. Vzal cement, písek, vodu a sedací plechovou vanu. Rozdělal beton. Obul si botičky a hups do betonu, až po kotníky. Jak si to přesně představoval, těžko říct, ale když je někdo zabetonovaný, do školy nejde, to dá rozum. Jenomže zasychal asi jen dvě hodiny, když byl odhalen, vyproštěn, seřezán, umyt a v dřevácích poslán do školy.

Babička i děda shodně tvrdili, že když přichází hovězí nápad, že je to vidět, že mi kolem hlavy krouží takové jiskřičky…

Teď jsem sám otec. Stalo se nedávno. Z důvodu synovy bezpečnosti neustále přestavuji byt. Odstraňuji některé kusy nábytku, zařízení, v zásadě přesouvám vše stále výše ke stropu. Připadám si trochu jako poštovní zřízenci na Titanicu. Když do lodi začala pronikat voda, nosili pytle s poštou výš a výš, až se nakonec všichni utopili i s tou poštou… Ale to je od věci.

Vznikla asi sedmicentimetrová mezera mezi zdí a snad půltunovou pohovkou Syn na mezeru přišel a vhazoval do ní z pohovky úplně všechno, čeho se dokázal zmocnit. Až mě došla trpělivost a pohovku jsem přirazil ke zdi. Syn zas vylezl na pohovku. Svíral namazaný chleba a evidentně ho chtěl vhodit do škvíry. Když tu zjistil, že škvíra tam už není… A tehdy se to stalo. Zatvářil se přemýšlivě a já bych přísahal, že mu kolem hlavičky tančí takové malé zelené, červené a žluté jiskřičky…

Tak se trochu bojím, co přijde, i když na druhou stranu jsem pyšný, kluk je po mně.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala

P.S. Psáno druhý den večer: Chleba byl v mé tašce. Našel jsem ho až v práci.