Tatínek Emanuel (22):Výroční zpráva postaršího rodiče o stavu rodiny

Jak jsou všechny tyhle termíny zavádějící! Jaký já jsem rodič? Rodila manželka, já u toho vůbec nebyl. Můj starší kolega pracoval část svého života jako řídící učitel na malé vsi v podhůří. Všechny tři dcery se mu narodily v zimě, ve všech případech se k porodu dohrabala sanitka, až už bylo po všem. Všem třem pomáhal na svět on. Tak to je podle mě, prosím, rodič. Ale já? Já jsem otec. A stejně budu jednou, doufám, navštěvovat rodičovská sdružení.

Syn byl tabulkově kojencem, i když mámin prs odstrčil v sedmém měsíci a stal se všežravcem. Teď je čerstvým batoletem, ačkoli už v sedmém měsíci pochopil, že je dvounožec a postavil se na zadní. Se začátkem oficiálního batolecího věku se prohání bytem důsledně, jistě a zásadně po dvou.

Ještě k synovi. Díky zubům vypadá jak barakuda. Vyjadřuje se na úrovni páně Milerova Krtečka a má slovní zásobu prince Bajaji. Manželka si o něm myslí, že je nejkrásnější, nejchytřejší a nejúžasnější miminko na světě, což je v pořádku. Zaplať Pánbu, je zdravý a celkem v normě.

Myslím si však, že něco takového má či měla doma každá čtenářka mého příspěvku. Ale staršího otce svého dítěte třeba každá nemá. Tak se zaměřím sobecky na sebe, protože by to mohlo být čtenářsky zajímavější.

A teď naprosto vážně. Jaký jsem tedy otec? Jedním slovem odpovědný. Oba moji rodiče zemřeli, když jim bylo 61. Zkusím je přežít, abych syna provázel co možná nejdéle, a současně se snažím, abych si ho maximálně užil. Často myslím na vlastní smrt. Ověřil jsem si dotazy, že je to u starších otců obvyklé.

Za poslední rok jsem se na pásku posunul o tři dírky dovnitř a ztratil deset kilo. Není divu, když jsem s kočárkem najezdil asi 2 000 km a nemám příliš času na jídlo.

V zaměstnání pracuji maximálně intenzivně, a tak se dostanu domů kolem 15. hodiny. Rodinné nákupy a pochůzky zvládám cestou domů. Počkám si na nakrmení potomka, pak ho strčím do kočárku a podle počasí jsem s ním venku. Hodinku, dvě, tři. Dokud nemám dojem, že začíná promrzat. Mluvím na něj, zpívám, ukazuju mu a pojmenovávám svět. Žena zatím většinou neodpočívá, ale věnuje se domácím pracím.

Po návratu z procházky se snažím se mu ještě alespoň hodinu věnovat. Syna koupeme společně. Večerní kašičku na dobrou noc jíme taky společně.

O víkendu se synovi a rodině věnuji pochopitelně víc. Nevadí mi prát, žehlit, zašívat, umývat, vařit. Teď je aktuální výroba nejrůznějšího omezovačů pro syna, aby nemohl všechno otvírat a vyhazovat ven. Docela technický oříšek. Baví mě to. Nechci manželku strhnout. Prakticky vaříme jen pro syna. Stravuji se v závodní jídelně a odebírám i jednu porci pro paní.

Jako dítě jsem málo a špatně spal. Syn je, bohužel, po mně. Takže se vzbudí šest až dvacetkrát za noc. Chce napít, pochovat, podat dudlíka. Nechat ho vyřvat nefunguje. Byl jsem stejný. Jeden z nás s ním spí. Snažím se, abych to byl aspoň jedenkrát, raději dvakrát týdně já. Často kolem půlnoci nebo třetí ráno manželku střídám. Proto chodím spát nejlépe v osm večer.

Stal se ze mě téměř abstinent. Nikam nechodím, odmítám všechna večerní posezení a podobné akce. Necítím to jako své omezení, je to má dobrovolná volba.

Kromě toho, že hubnu, není divu, že se nám nezvýšila finanční spotřeba domácnosti. Syn sice určitou má, ale moje a manželčina za společenské a kulturní akce klesla na nulu. S tím kočárkem jsem najezdil víc než s autem.

Asi by bylo dobré na závěr vyslovit nějaké moudro typu: „Chcete zhubnout? Pořiďte si potomka!“ Ale ono to není tak jednoduché. Co jsem shodil, manželka zase nabrala. V každé rodině je to asi individuální. Takže dnes končím bez silného závěru otázkou: „Co nám asi přinese další rok?“

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala