Tatínek Emanuel (21): Pozná dítě dobrého člověka?

Tak se třeba říká, že zvířata a děti jsou bytosti civilizací nezkažené, řídí se instinkty. Dají se používat jako lakmusový papírek, respektive jako kanárek v dole. Když se někoho od prvního setkání bojí, pozor na něj, nebude to asi dobrý člověk.

Je na tom něco pravdy? Vypozoroval jsem, že ne. O vztahu dítěte k dotyčné osobě rozhoduje první dojem, stejně jako u dospělých. Tedy jak se dospělá osoba uvede. Demonstruji samozřejmě na příkladech.

Čekám návštěvu, dobrého kamaráda. Zrovna jsem se vrátil z procházky s kočárkem. Zaneřáděná kolečka zanechala nevábnou stopu na linoleu v předsíni. Rozhodl jsem se předsíň rychle vytřít a ihned přešel od plánu ke skutku. Zvonek.

(Tento článek by nevznikl bez vzorné péče naší městské části o stav veřejných komunikací pro pěší. Tedy, lidsky řečeno, bývala tu u nás na sídlišti asi 20 let /tak dlouho tu bydlím/ hluboká louže, která nikdy nevysychala. Kdykoliv měl nějaký kočárek zaneřáděná kolečka, jeho vůdce louží projížděl, dokud se kolečka neleskla čistotou. A tu naši louži nám teď vylili asfaltem…)

Takže se rozhoduji, zda mám ukrýt kbelík s vodou, nebo ušetřit 20 vteřin a nevydat 3 joule energie. Hodím okem po synovi. Ten si někde v koutě v klidu, plně zaujatý činností, rozbíjí atom, nebo něco podobného. Rozhodl jsem se zariskovat a jít otevřít spoléhaje na to, že syn si kbelíku se špinavou vodou ani nevšimne.

Je to asi pravda, že kulka je rychlejší než zvuk. Napřed bylo ticho. V okamžiku, kdy jsem otevíral dveře, mě do pat uhodila malá tsunami. Až asi tři vteřiny na to se ozval řev. Za další dvě vteřiny ještě větší řev (manželka). A od té doby, kdykoliv k nám tenhle kamarád zavítá, syn propukne v zoufalý pláč. Nepochybně předpokládá, že přijde studené mokro a maminka bude křičet na tatínka… Zkrátka pavlovský reflex jak vyšitý.

Takže uvést se negativně zvládne každý. Přijďte poprvé, když se dítěti děje něco nepěkného, a víc už dělat nemusíte.

Jak to ale udělat, aby nás přijalo pozitivně?

Zavítala k nám moje kolegyně z práce. Dítě je v tom období, kdy se bojí cizích lidí. Takže zalezlo a osmělování, než na sebe dovolilo návštěvě beztrestně (bez řevu) sáhnout, trvalo asi dvě hodiny. Přitom kolegyně přinesla synovi hračku. Jenže udělala tu chybu, že ji dala rodičům, a nikoliv dítěti.

Oba případy jsem si vyhodnotil a teď se u nás návštěvy, u kterých chci, aby si k nim dítě udělalo kladný vztah, chovají povinně podle následujícího vzorce:

Nejprve jdeme bez dítěte do sklepa, kde je návštěvě přidělena z bedny hračka, kterou dítě nezná. Pak vstoupí do místnosti se synem, ve vzdálenosti dvou metrů od něj si sedne na zem, položí hračku před sebe a „hrají si s ní“. Syn nevydrží a do pěti minut si jde hrát také, ledy jsou prolomeny.

Nadále získává návštěva indiánské příjmení „Ten, který přináší hračky“ a je vždy vítána. (Pozor na hravé návštěvy, převážně muže, které hračka tak zaujme, že ji nechtějí dítěti půjčit. Tam kladný vztah nevznikne.) A v tom tedy spočívá můj návod – i dítě je korumpovatelné hmotnými statky.

Zbývá snad ještě dodat, že v převrženém kbelíku bylo osm litrů vody, z nichž jsem dostal, okamžitému zásahu navzdory, zpět jen šest. A tak jsem poznal naše nové sousedy z patra pode mnou. Jsou to velmi milí lidé.

Snad bych se ještě osmělil k malému doporučení – dejte své dítě pojistit na odpovědnost za způsobenou škodu. Alespoň v našem případě se na téhle pojistce neprodělává.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala