Tatínek Emanuel (20): Jak na Nový rok, tak po celý rok?
„Tyhle svátky nejsou pro děti!“ – napadla mě parafráze knihy „Tahle země není pro starý“, když jsem před půlnocí na Silvestra stěhoval postýlku do relativně nejtiššího místa našeho bytu – za vstupní dveře na chodbu.
Manželka zatím svírala řvoucího potomka v náručí. Vztekal se, že pro výbuchy petard, hudbu z reproduktorů a všeobecný halas a tartas nemůže spát. A vysvětlujte jedenáctiměsíčnímu miminu, že je Silvestra, a proto se většina planety opíjí a chová hlučně… Co jemu je do toho? Ono chce spát. Chápe, že na to má jakési základní miminovské právo.
Věděl jsem, že ze silvestra se opupínkovávají, případně šílí, pejskaři. Zhusta se evakuují za tichem na jinak už zazimované chaty nebo nechávají svým miláčkům předepisovat veterinární sedativa. Znal jsem příběhy šílených psů, kteří po ráně dělobuchu navždy zmizeli v dáli.
Ale nevěděl jsem o jediném novorozenci nebo kojenci, kterého by rodiče dopovali na Silvestra Rohypnolem nebo který by z rachejtlí zešílel a utekl z domova. To dělají až děti pozdějšího věku a z jiných důvodů. Jak toho ví člověk málo…
Takže za všeobecného veselí planety a výčitek manželky, že za to můžu já, se plahočím se čtyřicet let starou postýlkou, která je těžká a rozpadá se, do chodby. Není to žádná Made in Taiwan, ale poctivá práce Made in DDR. Při tom se zpotím, a tak zjistím, že na chodbě je zima a průvan. Kde máme ten přímotop? Odrážím manželčiny návrhy, abych šel udělat ticho, nebo když jsem tak neschopný, že ani utišit sídliště neumím, tak ať zavolám policii a nahlásím rušení nočního klidu, oni že ticho na Silvestra jistě udělají.
No a tak nám v atmosféře klidu a rodinné idyly začal ten nový rok 2012. Dítě usnulo, za hodinu byl celkem klid. Manželka mě vyzvala, abych přece nenechal syna ležet v průvanu na chodbě a odstěhoval vše zase zpátky. Stalo se. Dítě samozřejmě nastydlo.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Opravuji pošramocenou postýlku, kapu synovi do nosu Nasivin. Jinak tichá domácnost. Manželka včera při chaotickém a těkavém pohybu bytem srazila a nevratně rozbila budík. Když jsem tak neschopný, že ho ani neumím spravit, tak ať ho prý odnesu do opravy, nebo koupím nový. Neděle 1. 1. je jen výmluvou, protože ona ho nutně potřebuje, baterka do hodinek se jí vybila už před měsícem. Tu bych mohl, když už tam budu, taky koupit. Přerovnávám sklep. Někde tam budík po dědovi být musí…
Odpoledne si chtěla manželka promluvit. Je třeba začít připravovat opatření na příštího Silvestra. Odmítl jsem a vyslovil jsem názor, že vinou krize budou o příštím Silvestru všichni sedět potichu doma, potmě a v zimě žmoulat suchou kůrku chleba a připijet si o půlnoci sklenkou vody, aby se dožili konce dalšího roku. Nebo že náš Haštal bude už veliký kluk a bude slavit s námi.
Po návratu z novoroční procházky s kočárkem jsem zasedl k počítači a napsal tenhle článek. Vždyť přece jak na Nový rok, tak po celý rok. Doufám, že se s čtenářskou obcí budu setkávat i příští rok. Pokud mě ovšem žena nepřipraví o život, protože když nic nedělám, jenom si ťukám na klávesnici, mohl bych při tom přece hlídat dítě… Neuhlídal jsem. Ale já mu přece stokrát říkal, že má z toho kanape lézt nohama napřed, a ne házet tygra. Dítě vyčítavě fňuká, manželka hromuje a metá blesky…
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
