Tatínek Emanuel (2): Lehký život muže s klokankou
Jsem ranní ptáče. Má dobrá manželka je sova. Vypadá to zatím, že synek se nám potatil. Je mu pět měsíců a vstává pravidelně v pět. Mezi kojením v pět a v osm je syn nejaktivnější. Vyžaduje, aby se dělo něco akčního, co může pozorovat. Že by se mu chtělo sledovat spící nebo usínající maminku, to se mu nechce. To hlasitě protestuje, a i když jenom žvatlá, já mu rozumím. A tak je nabíledni, že inkriminovanou dobu trávíme spolu. Syn a já.
Kluk pozoruje, když louskám ořechy, žehlím, přerovnávám spíž, provádím údržbu kočárku, zkrátka cokoliv dělám. Snese chvíli i to, když píšu na počítači. Jenom musí mít dobrý výhled. Někdy mu zpívám, nebo s ním cvičím, či jen tak, hrajeme si na opičáky, medvědy, probíráme si kožichy, hledáme blešky. Před narozením potomka jsem byl zvyklý asi ve čtvrt na osm chodit za nákupy do těsně přiléhajícího supermarketu, protože tam tou dobou vrcholí akce a slevy. Míval jsem svůj repertoár, asi deseti jídel, jejichž přípravu donekonečna opakuji. Manželka je na tom podobně. A tak mě napadlo, jak rozštípnout bludný kruh stereotypních krmí. Pokaždé koupím to, co je v akci, ve slevě. Nikdy není v akci totéž. Což mě nutí vymýšlet, hledat stále nová jídla z nových surovin. A když se to nepovede, no co, vždyť to bylo ve slevě.
Co mi tedy brání vzít kočárek, sbalit dítě a vyrazit? Stručně hluk. Žena spí. Já bych měl přiobléci dítě, nejlépe nerozsvěcet. Zkrátka vždycky jsem těmi manévry ženu vzbudil. A tu mě něco osvítilo a já sáhl po zapomenuté klokance, kterou nám věnovala kamarádka, že jejich dítě se v tom odmítá byť jen fotografovat. Mám to 50 metrů, nemusím dítě oblékat, zahřeju syna vlastním tělem a na hlavu mu budu dýchat.
Funguje to. Syn zajel do klokanky jako úplatek do úředníkovy kapsy. Nadýmaje se pýchou, jak jsem to vymyslel, opouštím byt se spící manželkou a ještě si říkám, že se sedmikilovým závažím na břiše si vyzkouším, jaké to těhotenství vlastně je. A víte, že nic moc? Jedna kamarádka mi kdysi ze zkušenosti říkala, že jediná výhoda těhotenství spočívá v tom, že když šlápne na hrábě, nepraští ji tyto do nosu. Všechno, co jsem chtěl koupit, bylo v nejnižších regálech. Ohnout jsem se bál, tak jsem si klekal. Ale o tom vlastně psát nechci.
Jako tatínek s kočárkem jsem okolím akceptován normálně. Ale jako tatínek s klokankou jsem zažil něco nového. Soucitné pohledy, zejména starších žen, které říkaly: „Co mu to, chudákovi, udělali?“ A tím chudákem mysleli zjevně mě. Pro širší veřejnost je otec s klokankou asi bílá vrána. Zažil jsem více ohledů, než když jsem kdysi skákal o berlích. Všichni mi nabízeli pomoc, pouštěli mě před sebe. A jelikož jsem pragmatik, hned mě napadlo, že tenhle kapitál se dá využít. Když jsem kdysi studoval na VŠ, všímal jsem si, že kolegyně si na některé zkoušky berou minisukně, jindy výstřihy a v několika případech si půjčovaly i děti. Všímal jsem si, ale nechápal. Tak teď jsem právě pochopil. Až zase půjdu vyřizovat cokoliv na úřady, beru si klokanku s prvorozencem.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
