Tatínek Emanuel (19): Noční můra
Nějak si v poslední době pamatuji sny. Snad to bude tím, že syn má zánět nosohltanu a vzbudí mě asi dvacetkrát za noc. (Tímto se omlouvám sousedům za noční zapínání vysavače. Nejsem psychopat přes čistotu koberců, máme moderní odsávačku…) Ale zpátky ke snům. Někdo má sny padací, jiný létací. Mou noční můrou jsou sny úřední.
Jsem na úřadě a něco chci, na co mám nárok. Úřad mi nechce vyhovět, jak jinak. Já se rozčílím, ve snu křičím, až se zajíknu. Vzbudím se s vysokou tepovou frekvencí a bez dechu… Tentokrát jsem měl živý sen z konkrétního pracoviště Ministerstva pro otázky rodiny. Můj sen byl tak reálný a pravděpodobný, až se obávám, jestli jsem nějak nepřišel ke schopnosti předvídat budoucnost.
Každý sen má svůj reálný základ. Kolem narození dítěte a přiznávání dávek jsme si užili úřadů víc, než by nám bylo bývalo milo. Jak jsem ale mohl přijít na tohle bizarní ministerstvo?
Uvědomil jsem si hned s příchodem syna, že se tímto celá naše rodina zařazuje do tržní skupiny rodičů s dětmi. Trh už si nás nějak našel a zásobuje nás reklamními materiály pro příslušnou kategorii do schránky poštovní i e-mailové. Naštěstí si ale této cílové skupiny ještě opravdově nevšimli naši politici. Avšak obávám se, že je to jen otázkou času, kdy i my se staneme zdrojem zisků pro tento specifický byznys.
Rodina se samozřejmě musí podporovat, i když jen v proklamativní rovině. Dobře to vypadá, není to nic proti ničemu a získají se tím politické body do voleb. Dělá to tak celé politické spektrum. A co může být viditelnější podporou než zřízení úřadu, nebo dokonce ministerstva?!
A jak by takový úřad fungoval? Kolem roku 1970 byl v Itálii odhalen Úřad pro správu vodovodů v kolonii Eritrea. Italové své kolonie sice ztratili již třicet let před tím, ale úřad to nějak přežil a fungoval. Ačkoli neměl žádnou agendu, přesto administroval, vykazoval, přijímal nové zaměstnance a požadoval navyšování rozpočtu, což se také realizovalo. Ale právě to se mu stalo osudným.
Volby zrovna výrazně zamíchaly sinekurami neboli obročími, jinak též trafikami. Prověřovalo se, co sebrat poraženým a dát vítězům. A někdo si všiml. A někdo nemlčel a hodilo se to k diskreditaci poražené strany. A to byl konec vodovodního úřadu…
Jenomže mnou vysněné Ministerstvo pro otázky rodiny by smysluplnou náplň práce jakoby mělo. Bylo by tedy téměř nezrušitelné. A jak by fungovalo? Jeden sám úředník být nemůže kvůli zastupitelnosti. Když jsou dva, musí se stanovit vedoucí a podatelna a sekretariát a právní oddělení a oddělení pro harmonizaci s unijním právem a… Tisíc úředníku má práci, vlastně živobytíčko, než se člověk rozkouká. Každých deset let se množství úředníků zvýší o dvacet procent, to je přírodní zákon, s tím se nedá nic dělat. A to jsem jim ještě ani nevymyslel, co budou dělat ti úředníci.
Tisíce hladových klotových rukávů, to však nebude to hlavní, čím bude ministerstvo škodit rodině. Oni budou bdít nad smysluplným utrácením mateřských a rodičovských dávek a příspěvků. Protože když stát něco vydává, měl by mít také hlavní slovo při tom, jak se s prostředky nakládá.
Prostředky budou rodinám vypláceny účelově. Rodiče budou muset vynakládat peníze na programy a produkty akreditované ministerstvem. A tady už začíná tanec miliard. Kde je vzít? No přece zrušit všechny podpory, dávky a příspěvky, které se rozdělují.
A o tom byl můj sen, musel jsem se dostavit na ministerstvo, předložit úředně ověřený výpis z rejstříku trestů svého desítiměsíčního syna, potvrzení od městské části, že nevlastníme psa ani velblouda a čestné prohlášení, že se nehodláme v nejbližších třech letech vystěhovat mimo rámec sluneční soustavy. Pak jsem proti podpisu obdržel vyrozumění o odebrání všech dávek.
Tak nevím, jsem jasnovidný?
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
