Tatínek Emanuel (18): Je po mně, no nazdar…

V posledních týdnech, asi od devíti měsíců, přestala ohrádka stačit, což začal syn dávat najevo výraznými akustickými signály. A tak jsme pro jeho chov vyčlenili jednu z místností našeho třípokojového bytu.

Z dětského pokoje jsme odstranili vše, o co by si mohl ublížit, jak jsme si bláhově mysleli, a na dveře zakoupili nízké žbrlení. Tam si může užívat samostatného života, a kdyby něco chtěl, stačí zakřičet, což mu jde ze všech činností nejlíp.

Ukazuje se však, že syn dokáže zneužít v podstatě jakýkoliv nástroj, doslova cokoliv, k potenciálnímu sebepoškozování. (A když už na něj žaluji, tak dnes ráno mě do oka praštil umělohmotnou zebrou, a už asi dva týdny mi umí vypínat počítač, když si myslí, že se mu málo věnuji.) A tak jsme z místnosti postupně odebírali další a další kusy nábytku, až zůstala postýlka, bedna na peřiny, komoda, policový systém na hračky, koberec, vrstva hraček na něm a sem tam pohozená autosedačka a houpátko. A syn, samozřejmě.

Hošík si často sám hraje v pokoji, když zahýká, přiběhneme. Pakliže si uvědomíme, že se už dlouho neprojevoval, přiběhneme o to rychleji, neboť předjímáme, většinou právem, že se věnuje něčemu velmi povážlivému. (Například že vyšplhal po silonovém pouzdře na hračky, již odstraněném, až ke stropu, kde se kochá z nezvyklého pohledu.)

Jednou takhle v sobotu zase bylo dlouho ticho a znervóznělá manželka se vydala na zvědy. Za několik vteřin přiletěla s tím, že nám Hášu někdo unesl, protože vůbec nikde není, ani v zavřeném pokoji, ani v uzamčeném bytě…Zůstal jsem ledově klidný. Ne že bych věděl, kdo je únosce, ale vzpomněl jsem si na historku ze svého dětství.

Bydlelo nás pět ve dvougarsoniéře, prarodiče, rodiče a já. Spával jsem údajně asi čtyři hodiny denně, jinak jsem řval, pokud mě matka nechovala. Matka mě chovat musela, abych nebudil všechno osazenstvo, které muselo chodit do práce a nemohlo být nevyspalé. Těžká doba…

Samozřejmě to nebylo příjemné zejména pro moji matku, která už byla schopna usnout kdekoliv, kdykoliv a v jakékoliv pozici. Když jsem v noci začal řvát a matka se hrabala ke mně, otec prý vždy v polospánku zabručel „Vyhoď ho z okna“ a spal dál.

Až jednou se takhle otec probudí, všude ticho. Matka spí a já nikde. Otec s ní zatřásl: „Kde je, co jsi s ním udělala?!“ – „Vyhodila jsem ho z okna,“ odpověděla matka v polospánku a spala dál. Otec běžel pod okno a nenašel mě ani rozpláclého na dvoře, ani lezoucího po střechách. A tak se vrátil domů, všechny vzbudil a začalo systematické a marné prohledávání 38 m2. A nic. Dokud jsem nezačal ječet. Byl jsem zapadlý na zemi mezi válendami.

Matka, vůbec si na to nepamatovala, si mě musela dát v noci do postele. Válendy mezi ní a otcem se musely rozestoupit, já mezi ně zapadl a válendy se zase srazily, já usnul na zemi. Jinak to být nemohlo.

Takže teď jsem šel hledat syna do prázdného pokoje. Vodítkem mi bylo, že má moje geny. Takže jsem se rozhlédl a jistě šel k zavřené bedně na peřiny. A opravdu na dně, na rezervní peřince, spinkal náš andílek.

Muselo to být tak, že se mu podařilo otevřít boční víko od bedny. To se zastavilo o autosedačku. Po ní vylezl na víko, z víka se skulil do bedny, nějak ji za sebou zavřel a usnul. Jinak to být nemohlo.

Manželka, když jsem jí to vysvětlil, nevěřila. Že jsem ho jistě schoval já a že ji oba chceme přivést do hrobu. Vůbec žena často o synovi říká, že takhle se ani ne desetiměsíční miminko nechová…

Já jsem na syna samozřejmě hrdý, ale… Mám ještě několik, upřímně docela dost historek z dětství, které své dobré manželce vykládat nebudu, ať raději neví, na co se může těšit.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala