Tatínek Emanuel (17): Domácí štěstí

Podzim… Zima, tma, nevlídno, pošmourno, lezavo. Podzimní deprese se u mě prolíná se začínající krizí středního věku. A nejhorší jsou pátky. Člověk toho má za celý týden v práci dost. Ještě navíc úplněk, špatně jsme spali všichni tři – já, žena i syn. To se stačí vrátit domů a na manželskou krizi je zaděláno.

Ale abych začal od Adama, tedy ve sklepě. Máme sklep. Zabírá asi 18 m3. Kolem narození dítěte jsem do něj stěsnal asi 35 m3 nábytku a nejrůznějších předmětů, jejichž přítomnost v bytě jsme považovali za neslučitelnou s výchovou potomka.

Má dobrá žena se domnívá, že sklep funguje na principu černé díry. Prostě se do něj vhodí předmět a sklep ho pohltí. Když pak předmět potřebujeme, napíše se jeho jméno na lísteček, ten se vhodí do sklepa a sklep ho vyvrhne… Nebo tak nějak.

Já ale vím, protože jsem sklep rovnal vlastníma rukama a hlavou, že předměty tam vložné jsou vzájemně do sebe zaklíněné, vsunuté. Všechno je mezi sebou propojené a cokoliv ze sklepa odebrat je problém a cokoliv tam přidat ekvilibristický kousek hraničící s řešením kvadratury kruhu a perpetua mobile.

Tak se tedy vracím domů a trnu, co je zase nového. Snažil jsem se manželku vychovat k tomu, aby mě nezahrnovala informacemi, úkoly a nutností přijímat rozhodnutí, jakmile otevřu dveře. Aby mě nechala odložit brašničku, kabát, zout se, umýt si ruce, nejlépe i uvařit si čaj. Pak dám každému členu rodiny pusu a zeptám se, co bylo. Pak ať vytáhne svůj seznam, který si přes den napsala, co bych všechno měl… Moje pedagogické úsilí se zatím míjí účinkem.

Tedy otevřu dveře a tam 2 m3 předmětů, o nichž manželka během dne seznala, že už s nimi nevydrží v bytě ani tuhle noc a že je musím teď hned dát do sklepa. Což mi oznamovala, když jsem si rozepínal kabát. A tehdy se zrodila chyba.

Já vím, že jsem měl odpovědět: „Samozřejmě, už na to jdu, jen ještě se přivítám se synem!“ (Nenapadnutelné – syn má absolutní přednost.) A pak přerovnání sklepa odkládat pod záminkou daleko důležitějších prací alespoň tři dny, aby manželka, a nejlépe i syn, o hromadu pořád zakopávali, což by ji mohlo pro příště poučit, aby neprováděla tyto jednostranné akty, kterými mě staví před hotovou věc a další přesuny do sklepa se mnou alespoň konzultovala.

Ani nevím, jak ze mě vyhrklo, že nacpat cokoliv do přecpaného sklepa je proti přírodním zákonům, a abych ho teď šel přerovnávat, že jsem dost unavený. Já vím, školácká chyba. Už když jsem to doříkával, tušil jsem, co přijde.

Má dobrá žena si fňukla: „Když jsou ti přírodní zákony milejší než já a tvůj syn…“ Pak se chytla slova „unavený“. Že když jsem tedy unavený, že mě nechá odpočinout, že na odpoledně-večerní procházku s kočárkem půjde ona.

Aby laskavý čtenář pochopil. Ta procházka je mou každodenní relaxací. Jdu si, opírám se o kočárek jako o chodítko, vykládám nemluvněti, které si prohlíží svět, co jsem dnes komu v práci měl a chtěl říct a neřekl. On pak usne, já si tak jdu, tlačím, nemyslím, jsem vypnutý a odpočívám.

Manželka ale špatně chodí, a tak je pro ni tlačení kočárku fyzicky náročné. Dlouho to nevydrží, nakonec si někam sedne na lavičku (vozí s sebou polštář). Dítě se neudrncá, neusne, bude nespokojeně kňourat a do hodiny budou zpátky. Pak bude manželka vyřízená a dítě protivné. Ideální, abych si opravdu odpočinul.

Žena se jde strojit a požádá mě, abych, když už se obětuje pro můj odpočinek, alespoň syna přebalil, oblékl a umístil do kočárku. Ovšem, že to umím, ale mám asi o polovinu větší ruce než manželka a je to pro mě obtížnější než pro ni. Navíc zase přerovnala dětské věci, takže musím všechno hledat na těch nejnepravděpodobnějších místech.

Cestou ze dveří mě manželka vyzve, abych si co možná nejlépe odpočinul, jen bych ještě mohl… A vychrlí seznam prací, na které bych potřeboval časovou dotaci asi devět hodin. Pak odchází.

Mám padesát minut. Mimo manželčin seznam vyměním těsnění v kapajícím kohoutku, vyčistím odpad ve vaně, nějak ho už cítím, naliju Savo do rezervoáru za WC, vysadím jedny dveře a namažu skřípající panty. Rozhodnu se pro jednu nahodilou činnost z manželčina seznamu úkolů a proutěnou třicetikilovou truhlici s botami přemístím z jedné skříně na druhou.

Pak se zhroutím na koberec v obýváku. Zrovna když se manželka vrací s kočárkem. Nebo kdo to je, protože vidím dvojitě a rozmazaně. Vzdychá vyčerpáním a utvrzuje se v tom, že ji nemám rád, protože z celého seznamu úkolů jsem jen přenesl krabičku…

Ale tentokrát už chybu neudělám, to si nemohu dovolit, na to už nemám dost fyzických sil. Ujistím svoji dobrou ženu, že jsem ještě sice všechny drobné úkoly nezvládl, ale zato si krásně odpočinul a mohu jít odnést ty věci do sklepa. Pokusil jsem se i o polibek, ale nejsem si zcela jist, kam jsem se trefil.

Přerovnávání sklepa vidím tak na dvě hodiny, ale hodinu si přidám. Vezmu si s sebou mobil s budíkem a hodinu se na zemi prospím. Žena mě kontrolovat nepřijde, neb se nemůže hnout. Navíc má v bytě protivné, nevyspalé dítě…

A tak spolu žijeme, milujeme se věrnou láskou manželskou a plánujeme spolu žít až do smrti. Amen.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala