Tatínek Emanuel (16): Bydlení s dítětem

A přišla manželka a přišly změny… Upřímně, zas taková tragédie to nebyla. Manželka má jednak podobný vkus, jednak jsem vždycky počítal s tím, že nezůstanu sám a svůj byt zařizoval tak nějak provizorně, cvičně, s minimálními náklady, aby mi ničeho nebylo líto vyhodit. Plánoval jsem, že až nás bude víc, teprve se všechno udělá z gruntu, definitivně.

Máme zálibu ve fortelném nábytku. Líbí se nám a je to i dobrá investice. Když si pořídíte moderní prádelník v moderním nábytkářství, máte z něj do dvaceti let odpad. Když si prádlo naskládáte do malované truhly vyrobené mistrem truhlářem kolem roku 1820, tak vaše dítě zdědí pěkný kousek. A pokud se mu nebude líbit, snadno ho zpeněží. Máme takových kousků víc.

Jenomže pak jste tři. A co teď s těmi nádhernými, cennými, ale přece jen monstry? Měli jsme takovou ideu…Vytvořili jsme jeden výchovný pokoj pro dítě s rodičem a nábytek provizorně stáhli do zbývajících částí bytu, něco skončilo ve sklepě. Průchodnost bytem se rázem snížila.

Čtrnáct dnů před porodem jsme uvedli byt do stavu pohotovosti k narození dítěte. Provedli jsme sérii cvičení s půlmetrovým plyšovým medvědem na téma koupání, kojení, ukládání do postýlky, manipulace kolem kočárku…Přesto se místnost pro odchov potomka od prvního dne, co jsme byli tři, průběžně vyvíjela.

V prvním týdnu jsem přestavoval nábytek dvakrát. Prostě šedivá každá teorie, zelený je strom života. A velice brzy začal syn expandovat i do zbývajících částí bytu.

Předpokládali jsme, že jak bude dítě postupně získávat dovednosti, budeme postupně přizpůsobovat byt. Jenomže potomek překvapil. Vyvíjí se mírně řečeno překotně. V šestém měsíci se začal plížit, v půlce sedmého měsíce si sedl a začal lézt, do týdne se postavil. Teď končí devátý měsíc a pochoduje po bytě jistě se lehce jednou rukou o nábytek.

Odstranil jsem mu z dosahu všechno rozbitelné a shoditelné do výše jednoho metru (současná výška postavy s napjatou paží). Ale nepočítal jsem s tím, že začne veškeré myslitelné předměty používat pod nohy jako stupátka a úplně všechny do ruky jako shazovátka.

Včera si potomek stoupl na polštář a ve výskoku se zachytil desky amerického roletového psacího stolu po dědovi a začal se na ní houpat. Bude horolezec, nebo půjde k cirkusu?

Takže nakonec přestavuji a odstavuji nábytek několikrát denně. Zkouším na všem najít něco pozitivního. Někdo musí do posilovny, já si tužím svaly doma. Někdo potřebuje činky, já mám syna. A když k tomu připočtu procházky s kočárkem, nikdy jsem nebyl v tak dobré fyzické kondici jako teď.

A zjistili jsme, že ať dítě dělá s naším nábytkem cokoliv, nábytek to vydrží. Teď jde o to, aby vydrželo i dítě. Zatím to vypadá dobře. Je to přece jen homo sapiens sapiens a učí se vlastními chybami. Málokdy se praští více než dvakrát stejným způsobem.

Ale kdybych mohl vrátit čas, pokusil bych se přece jen před narozením syna koupit vedlejší byt a přebudovat ho na výchovnou stanici.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala