Tatínek Emanuel (15): Udělat další krok

Dítě řve jak bengálský tygr. Jsou dvě hodiny po půlnoci. Nenapadá vás jediný myslitelný důvod, proč ječí. Vyzkoušeli jste úplně všechny triky, které vám osobně někdy zafungovaly, všechny, o kterých jste slyšeli nebo četli. Zoufale zkoušíte všechno možné i nemožné. Výsledkem je silnější řev.

Dejme tomu, že jste se dočkali rána. Svěříte se v práci. Matky odrostlejších dětí vás nepolitují, zasní se a jen vás informují, že bude ještě hůř. Jen počkejte, až mu porostou zuby, až poprvé onemocní, až začne běhat, až přijde do puberty… Zkrátka se máte na co těšit.

A tehdy jsem si vzpomněl na nějaký (snad americký) vlastenecký film z 50. let. Velitel oddílu činditů, britských záškodníků v barmsko-indické džungli, říká svým na smrt vyčerpaným mužům při akci proti japonské přesile něco v tomhle smyslu: „Nemyslete na to, že je před námi ještě pět set mil v neprostupné džungli plné jedovatých a divokých tvorů, že trpíte malárií a dyzentérií, že nás čeká rozhodující boj s japonskou přesilou! Myslete jen na příští krok, takhle, dát nohu před nohu, to přece ještě dokážete! A znova, nohu před nohu a jdeme!“

Poprvé jsem tento způsob myšlení aplikoval dnes ráno. Máme rýmičku. Není to ten vysmívaný maminkovský plurál. Celá rodina smrkáme, frkáme a kašleme.

Nad ránem jsem seznal, že je třeba miminkovský nos ošetřit odsávačkou. Uchopil jsem skoro devítiměsíčního syna způsobem, o kterém jsem si myslel, že bych v něm udržel anakondu. Manželka se ozbrojila vysavačem a nasadila odsávačku. Kluk byl ale asi v některém z minulých životů Houdinim, slavným to eskapologem (eskapologie – nauka o únicích). Taky mě občas napadá, že je to kukaččí dítě a podstrčil nám ho sám Terminátor…

Zkrátka, v jeden okamžik byl syn v mém náručí a současně se teleportoval na podlahu, vykličkoval mezi nohama stolu, židlí a šup pod starožitnou komodu, kde se ruče zamotal do telefonní šňůry a začal vřískat. Půl páté ráno.

Žena vydala pokyny, abych nadzvedl dvousetkilovou komodu, zaběhl do vedlejšího bytu a proboural se k dítěti z druhé strany, vypnul proud a došel pro smeták. A začala dítě lákat ven dudlíkem přivázaným na šňůrce, který mu pod komodu házela. Potomek to vzal jako bezva hru a přestal řičet vzteky a začal ryčet nadšením.

Tehdy jsem převyprávěl ženě obsah amerického filmu. Začala se smát, možná trochu hystericky. Když se žena směje, také se směju, pro klid v rodině. A synek se bleskově odmotal a vylezl se podívat, o co přichází, když je pod komodou a rodiče se tomu smějí.

Byl lapen, vražen do krmicí židličky (předtím jsme ji nepoužili, aby si nepropojil židličku a jídlo s nepříjemným odsáváním) a přes protesty vysát.

A o čem je tenhle článek? Dožili jsme se rána, dožili jsme se večera. Den za dnem překonáváme překážky, prokousáváme se dospíváním svého dítěte. A někdy je třeba zatnout zuby, „neřešit, nepátrat, nepřepínat“ a něco zkrátka jen ustát. Jako všichni rodiče. Občasné trampoty stojí za to, rodičovství je přece úžasný, skvělý, báječný a neopakovatelný zážitek…

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala