Tatínek Emanuel (14): Obnošené hračky

Je to asi pět let, co jsem tlačil kamarádčin kočárek po kamenité lesní cestě a říkal jí, že tak pevný kočárek jednou budu taky potřebovat. Se smíchem mi slíbila, že mi ho schová.

Asi před rokem jsem jí zavolal, jestli ho u ní opravdu mám, že přichází onen čas, kdy se opravdu bude hodit. Měla ho pro mě. A současně zahořekovala, že „zrovna včera“ odvezla všechny věci po dítěti na nějakou charitu. Schovávala je pro švagrovou, ale ta je odmítla, že přece její dítě nic obnošeného nosit nebude.

Jsem starší rodič. Můj otec zažil válku a vzhledem k nevhodnému třídnímu původu se jeho rodině ani po ní dobře nevedlo. Podle toho vypadala moje výchova.

Děda mi vyprávěl historku (opakovaně až do omrzení), jak za první republiky nosily u nich v městečku děti dělníků do školy na svačinu rohlíky se šunkou. On, syn mlynáře, chleba s máslem. Syn nejbohatšího podnikatele v okolí nosil suchý chleba, protože peníze se musejí investovat, a ne projíst. Pak přišla revoluce a nejbohatší podnikatel skončil v uranových dolech.

Celkem jsem nechápal, co je na té historce poučného. Proč mám papat všechno, co dostanu, zatímco jiné děti si mohou vybírat. Proč mám dojídat, a ostatní mohou jídlo vracet. Proč se u nás všechno oblečení nastavuje a přešívá, zatímco jiné děti staré zničí a koupí se jim nové. Atd.

Historka dostala smysl až po roce 1989. Vnuk nejbohatšího prvorepublikového podnikatele v městečku restituoval ubohé ruiny z bývalého majetku. A dnes je tam nejbohatším podnikatelem. Protože jeho otec ho učil, co jeho učil dědeček – že se musí investovat.

Kdo mě nezná, považuje mě dozajista za fanatického ekologa, případně za škudlila Harpagonova typu. Recykluji i papírek od čajového pytlíku, skoro všechno používám do fyzického spotřebování (elektrospotřebiče ne, umím počítat). Co si mohu vyrobit, nekupuju, co dokážu opravit, opravím. Co nepotřebuju, schovám pro strýčka Příhodu.

Neříkám tomu ani ekologický fundamentalismus, ani lakota. Mě učili, že si musím vážit výsledků lidské práce, protože jinak si nebudu vážit ani lidí, kteří ji vykonali. Vůbec mě doma učili zdánlivě zpozdilým věcem.

A teď mám syna. Po pečlivé úvaze jsme se s paní dohodli, že ho budeme vychovávat stejně, jako jsem byl vychováván já. Takže peníze se budou investovat, ne projídat.

Pokud něco nemám schované po sobě nebo po rodičích nebo po prarodičích a nedostanu to od známých a přátel, kupuji zásadně z druhé ruky, pokud to jde. Kluk si bude muset zvykat, že bude vysvětlovat, proč nenosí nové a značkové věci. Brzy pochopí, že se narodil ve zvláštní rodině a bude na něm, jak se s tím vypořádá.

Kam ale investovat ušetřené zdroje? Rozhodně do času, který chceme potomkovi věnovat. A pak do jeho vzdělání. Všechny ostatní investice jsou proti tomu velmi pomíjivé.

Skoro se ostýchám to přiznat, ale doma mě taky učili, že nejlepší investice je dobrý skutek, asi každý dvacátý se stonásobně vrátí… Pokud počítám dobře, je tedy rentabilita dobrých skutků 500% p.a. A tolik mi ani ta nejrizikovější spekulace nevynese.

Zdá-li se vám můj článeček nechutně mravokárný, nedivte se. Jsem učitel. Navíc učitel dějepisu, tudíž vyznavač konzervativních hodnot.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala