Tatínek Emanuel (13): Kam s ním (na procházku)?

Jenže kam dítě vyvážet, aby to bylo přínosné pro něj, a pokud možno i pro jeho rodiče? Uvažoval jsem o tom ještě dříve, než se syn narodil, a opatřil si vozítko, kterému říkáme trekkingový kočárek. Nebyl nový. Trochu jsem ho opravil, trochu upravil. Kamarád se ptal, jestli je to obojživelné. Nezkoušel jsem, ale věřil bych, že ano.

První čtyři měsíce bylo synovi celkem jedno, kudy a kam jezdíme. Hlavně že viděl na nás. Myslím, že taky bylo podstatné, že jsme nestáli, ale drncali lesoparkem. Chlapečkové prý trpí více meteorismem (větry), ale náš tedy ne. Snad díky tomu drncání. Taky jsem si musel najít nevysychající louži. Páníčkové uklízejí po svých pejscích tak ještě na sídlištních cestách, ale v lesoparku… Takže mytí kol skoro po každé vycházce.

Postupně jsme ale seznali, že náš človíček je už tvor společenský a zvídavý a že ho začínají zajímat hlavně lidi. A taky auta. A toho se v lesoparku nedostávalo. Takže změna tras.

Manželka si pořídila permanentku do botanické zahrady, že je tam pro samotnou ženskou s kočárkem bezpečněji a přece jen více lidí. Malému to tam snad vonělo, ale společnost mu nestačila.

Byla mi doporučena místní cukrárna, tam že je rodičů s dětmi plno. Ne, že bych nebyl na sladké, právě že ano, ale…

Medvědice prý během prvního roku péče o mláďata ztratí až polovinu své hmotnosti. My se doma řídíme heslem, že kdo jí, jako by spal, a přibíráme a přibíráme… Cukrárna prostě ne.

Takže dětská hřiště. A hned napoprvé konflikt. Asi čtyřletý výrostek jukal do kočárků a řval na nemluvňata: „Baf!“ On se tomu smál, jeho matka a její přítelkyně taky. Postižená mimina se rozplakala.

Chlapečkovi jsem nic nevysvětloval. Došel jsem k jeho mamince asi na deset centimetrů před obličej a taky zařval: „Baf!“ Připouštím, že asi trochu silněji, než to dělal její syn. Když leknutím upadla, podivil jsem se, jak taková povedená taškařice může někomu vadit, a v nastalém tichu opustil hřiště.

Napodruhé jsem, na jiném hřišti (sídliště je jimi poseté, městské části třikrát hurá), žádný konflikt neměl, přesto jsem syna evakuoval přes jeho protesty asi po dvou minutách. Na vedlejší lavičce si začaly maminky vypravovat, jak je to hrozné, ty vši v mateřské školce.

Napotřetí, sotva jsem se přiblížil k (zase jinému) hřišti, už jsem viděl, jak tam po sobě chlapečkové metají písek a kamínky. Mám zkonstruovanou ochranu proti dešti, komárům, padajícím kaštanům i žaludům. Písek a kamínky ovšem létají z boku…

Až na čtvrtý pokus se vůbec nic nestalo a užili jsme si zevlování. Syn po dětech, já na kočárky, hračky a různá udělátka ulehčující život dětem a jejich rodičům. Většinu si troufnu vyrobit doma na koleně. Ale vždycky, než zajedu na hřiště, podívám se, co se tam děje, a neslušně špicluji uši. Jakmile zaslechnu hovory o nakažlivých dětských nemocích, blechách, vších, případně dostanu zásah kamínkem, jdeme jinam.

Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala