Tatínek Emanuel (12): Co rodiče chtějí slyšet a mají říkat
V mém okolí je samozřejmě obecně známo, že nám čáp přinesl syna. Tudíž často čelím otázkám typu, jak jako že mi prospívá potomek… Někdo se ptá čistě konverzačně, někoho to i opravdu zajímá.
Co ale odpovídat? Mám dojem, že neexistuje žádné tabulkově ukázněné dítě, které by se vyvíjelo přesně podle příslušných grafů a ve stanovený čas splnilo veškeré požadované normy. Jaká odpověď se ode mě očekává? Konstatovat shody s tabulkami, nebo vyzvednout rozdíly?
Zkušenost mě poučila. Odpovídám podle toho, jak tazatel na moji odpověď reagoval v minulosti. Demonstruji na dvou příkladech.
Svěřím se, že syn nechce papat z lahve, a dostane se mi odpovědi, že jsme si to sami zavinili, dítě je rozmazlené, máme ho nechat dlouho vyřvat a on pak papat bude. Tak tomuhle člověku budu na případný další dotaz odpovídat, že vše je skvělé a ještě o něco lepší.
V dalším případě mi bude na stejné sdělení odpovězeno, že jejich Adámek zase nespinká. Výborně! Pobědujeme si! Můj Haštal je příliš hubený. Adámek kaká jenom v úterý. Haštal má zánět v uchu. Adámek při lezení neprohýbá kolínka. Haštal nechce Sunar. Adámek má nestejně velká varlátka. Haštalovi se často dělá vyrážka v podpaží. Adámek se rozbrečí, jakmile vidí babičku…
To je to správné rodičovské popovídání! To si rozhodně někdy zopakujeme. Ledva přijdu domů, sdělím ženě, že nejsme ti nejhorší rodiče na světě, protože naše dítě jediné na světě se odchyluje od nějakých tabulek, to Adámek kolegyně z práce…
Stává se mi to i s neznámými lidmi. Maminka s kočárkem, s obrovskými kruhy pod očima se najednou s námi zastaví, pochválí mi, jak se moje dítě tváří oduševněle, a vysype ze sebe, že to její se ve třinácti měsících neotáčí, neleze, nestojí, nechodí. Tak to je těžký kalibr. Na to jí přiznám, že moje dítě mělo krev ve stolici, a pochválím jejího potomka, jak je pěkně červeňoučký, náš že je anemický. Cizí maminka viditelně pookřála.
A o to při rodičovských rozhovorech podle mě jde. Ukázat si vzájemně, že žádný ten tvoreček není úplně tak, jak jsme si my rodiče hloupí dopředu vysnili, že bude.
Jen jednou se mi stalo, že mi jakási cizí babička svěřila něco tak strašného, že jsem jí nedokázal odpovědět nic povzbudivě hrozného o svém dítěti. Řekla mi na potkání, že její snacha vychovává dítě podle příručky, kde se doporučuje, aby se dítěti od šesti týdnů nedávaly plenky a učilo se, drženo v náručí, vyměšovat na povel: „Pipi!“ Dokázal jsem té skoro plačící dobré ženě jen projevit upřímnou soustrast a vyslovit přání, že to snad snachu pustí, že je to třeba jen laktační psychóza…
Znám i maminky dětí se skutečně závažnými problémy, s Aspergerovým syndromem, s celiakií, s cystickou fibrózou, ale ty si nestěžují nikdy na nic. Takhle bědujeme jen my, rodiče celkem vzato zdravých dětí.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
