Tatínek Emanuel (11): Táta v Bohnicích
Jsem Pražák. Ale prarodiče si drželi obludně velký záhumenek. Takže umím podojit krávu, ostříhat i zaříznout ovci, o dalších zemědělských pracích snad ani radši nemluvě, aby mě z toho nezačalo loupat v kříži… Proto, když jsem se před dávnými lety osamostatňoval, volba, kde chci bydlet, byla naprosto jasná. V paneláku, daleko od polí, zahrad, luk a chlévů!
Jak já jsem jako dítě záviděl těm šťastlivcům, kteří se mohli o víkendu poflakovat po městě. Já musel okopávat, kydat, jednotit, plít, sekat, žnout, obracet … Spolužáci si na prázdniny jezdili k Balatonu, na Rujanu, do Bulharska. Já po poli s traktorem. Ale už jsem se toho zbavil. První květináč do bytu přinesla až po svatbě manželka.
Nemohu si vynachválit své sídliště. Adresa je dobrá, mezi zoologickou zahradou a psychiatrickou léčebnou, na město se dívám shora, vzduch čerstvý. Dopravní obslužnost skvělá, nákupní příležitost a služby též. I jinak samá pozitiva.
Od začátku jsem zvažoval, jaké to tady bude pro dítě. Poliklinika 10 minut pěšky, ze škol a školek v místě si mohu vybírat, dětské hřiště na každém rohu, všude samá zeleň, o kterou se nemusím starat, přírodní rezervace přes cestu. Myslel jsem si, že pro dítě a osobu na mateřské, později na rodičovské dovolené, to tu bude učiněný ráj.
Ale mýlil jsem se. Je to tu ještě lepší, než jsem si uměl představit. Sídliště je prý anonymní. Možná, i když já se u nás zdravím skoro s polovinou lidí, co potkám. Anonymita se nevztahuje zejména na dvě kategorie občanů. Na pejskaře a rodiče s kočárky. Pejskaře nechám dále mimo svoji pozornost.
Manželka, která nakonec zůstala na obou zmíněných „dovolených“, se zprvu bála, že se ocitne sama, odstrčená a odloučená od dosavadních přátel, zapomenutá v betonové džungli, kde přes den všichni odjíždějí do práce, kde zůstane jen několik důchodců na lavičkách, krmících holuby. Naštěstí se její obavy vůbec nenaplnily.
Demograficky jsou na sídlištích hlavně mladší ročníky, takže kočárky občas na chodnících vytvářejí dopravní zácpu. V době dopoledních a odpoledních procházek, ať ve všední den nebo ve svátek, se sídliště doslova hemží dětmi a rodiči. Kdo chce navazovat kontakty, není nic přirozenějšího a jednoduššího.
Mám osmiměsíčního špunta. Vozím ho teď v poloze ležícího střelce, tedy na bříšku, s odhrnutou přední částí kočárku, aby dobře viděl na svět. Když se mu někdo líbí, upozorní na sebe hlasitým požvatláváním, naváže oční kontakt a kření se na dotyčnou osobu, jako Hurvínek od ucha k uchu. Málokdo se s ním nezastaví. Já se ani nemusím o nic snažit. Bohnice jsou vlastně fajn. Jsem rád, že bydlím, kde bydlím.
Váš Emanuel Pavlík, tatínek malého Haštala
